ISLAND A EU: ISLANĎANÉ ODMÍTLI OBNOVIT JEDNÁNÍ O VSTUPU
Aktualizováno: 1. 9.
Island rozhodl. V referendu o obnovení jednání o vstupu do Evropské unie řeklo 53 procent voličů „ne“. Pro bylo 47 procent. Země tak ani po letech nejistoty nechce znovu otevřít otázku, která ji rozdělila už před více než deseti lety. Největší obavy se týkaly rybolovu, národní suverenity a toho, že Island už dnes využívá řadu výhod spojených s Evropou, aniž by musel být členem EU.
Island se v sobotu 29. srpna znovu rozhodoval o Evropě.
Tentokrát ale nehlasoval přímo o vstupu do Evropské unie.
Otázka byla o krok dříve: Mají se znovu otevřít jednání o vstupu Islandu do EU?
Odpověď je nyní jasná.
Ne.
Po sečtení všech hlasů se proti obnovení jednání vyslovilo přibližně 53 procent voličů, zatímco 47 procent bylo pro. Rozhodnutí přitom nebylo vůbec předem jasné. Ještě krátce před referendem průzkumy ukazovaly prakticky vyrovnaný souboj.
K urnám přišlo přes 82 procent oprávněných voličů. Bylo tak zřejmé, že Islanďané otázku své budoucnosti v Evropě neberou na lehkou váhu.
Nešlo o okamžitý vstup do EU
Tohle je důležité.
Islandané v referendu nehlasovali o tom, zda se jejich země stane členem Evropské unie.
Hlasovali pouze o tom, zda má Island znovu zahájit přístupová jednání.
Kdyby zvítězilo „ano“, začala by dlouhá jednání o podmínkách členství. Teprve jejich výsledek by mohl vést k dalšímu rozhodování o samotném vstupu.
„Ne“ tedy neznamená, že Island přerušuje spolupráci s Evropou.
Naopak.
Island zůstává součástí Evropského hospodářského prostoru a schengenského prostoru. Přes EHP má přístup na jednotný evropský trh, aniž by byl členem EU.
A právě to je jeden z hlavních argumentů odpůrců členství:
Proč vstupovat do EU, když už dnes máme přístup k evropskému trhu a přitom si můžeme rozhodovat sami o věcech, které jsou pro Island zásadní?
Ryby. Především ryby.
Když se ptáte, proč Islandané odmítli návrat k jednacímu stolu, dříve nebo později narazíte na ryby.
Rybolov není pro Island jen další průmyslové odvětví.
Je součástí historie, ekonomiky i národní identity.
Podle agentury Reuters vytváří rybolov přibližně 15 procent islandského HDP a kolem 40 procent příjmů z vývozu.
Islandané proto velmi citlivě vnímají možnost, že by po vstupu do EU přišli o část kontroly nad vlastními rybolovnými zdroji.
Právě společná evropská rybářská politika byla jedním z největších strašáků kampaně.
Odpůrci tvrdili, že Island by měl mít možnost rozhodovat o tom, kolik ryb se v jeho vodách uloví, kdo je může lovit a jak budou nastavena pravidla pro domácí rybářský průmysl.
A tady je třeba připomenout islandskou zkušenost.
Spor o rybolov není pro tuto zemi abstraktní politické téma. Island kvůli svým rybolovným právům vedl v minulosti několik konfliktů s Velkou Británií – slavné tresčí války.
Kontrola nad mořem se tak na Islandu historicky spojuje s představou národní nezávislosti.
„O svých rybách si rozhodneme sami“
Právě tento argument měl v kampani obrovskou sílu.
Odpůrci EU tvrdili, že Island nepotřebuje předávat další část rozhodovacích pravomocí Bruselu.
Nešlo přitom jen o ryby.
Podobné obavy se týkaly také zemědělství. Islandské zemědělství funguje v podmínkách, které jsou ve srovnání s většinou Evropy mimořádně specifické. Krátké vegetační období, drsné klima a malý domácí trh podle odpůrců vyžadují vlastní pravidla a ochranu domácích producentů.
Obava byla jednoduchá:
Co když pravidla vytvořená pro mnohem větší evropský trh nebudou vyhovovat malé zemi uprostřed severního Atlantiku?
Island už v Evropě vlastně tak trochu je
A právě v tom spočívá celý paradox.
Island není evropským outsiderem.
Je členem NATO.
Je součástí Schengenu.
Je v Evropském hospodářském prostoru.
Jeho ekonomika je úzce propojená s Evropou.
Islandané mohou cestovat po Evropě bez hraničních kontrol a islandské firmy mají díky EHP přístup na evropský jednotný trh.
Ale zároveň Island není členem Evropské unie.
A mnoha lidem toto uspořádání vyhovuje.
Mohou obchodovat s Evropou, cestovat po Evropě a spolupracovat s evropskými zeměmi, ale zároveň si zachovávají kontrolu nad oblastmi, které považují za zásadní.
Pro odpůrce EU je to ideální kompromis.
Jenže proč se vůbec o EU znovu začalo mluvit?
Protože svět se změnil.
Island podal žádost o členství v Evropské unii v roce 2009, krátce po těžké finanční krizi. Přístupová jednání začala v roce 2010, ale postupně se dostala do slepé uličky. V roce 2013 nová vláda proces zastavila a v roce 2015 Island formálně požádal o ukončení jednání.
Dlouhé roky se zdálo, že je otázka EU na Islandu uzavřená.
Pak se ale změnila geopolitická situace.
Roste napětí v Arktidě.
Rusko vede válku proti Ukrajině.
Spojené státy mění svůj přístup k Evropě.
A do islandské debaty výrazně zasáhly také výroky amerického prezidenta Donalda Trumpa o Grónsku.
Najednou se otázka bezpečnosti malého severoatlantického státu začala řešit úplně jinak než před deseti lety.
Proč někteří Islandané chtěli do EU?
Argumenty zastánců „ano“ nebyly malé.
EU podle nich může Islandu nabídnout větší ekonomickou stabilitu, především v době vysokých cen, inflace a vysokých úrokových sazeb.
Zastánci také upozorňovali na možnost přijmout euro a zbavit se islandské koruny, která je malou a poměrně volatilní měnou.
A pak je tu bezpečnost.
Island nemá vlastní armádu a jeho obrana stojí především na členství v NATO a spolupráci se Spojenými státy.
V době rostoucího geopolitického napětí proto část Islanďanů viděla v užším evropském propojení další bezpečnostní pojistku.
Zastánci také tvrdili, že Island by měl být přímo u stolu, kde se rozhoduje o pravidlech, která se jeho ekonomiky stejně dotýkají.
Jinými slovy:
Když už podle evropských pravidel částečně žijeme, proč bychom o nich neměli spolurozhodovat?
Reykjavík řekl ano. Venkov převážně ne.
Výsledek referenda ukázal ještě jeden zajímavý rozdíl.
Mezi hlavními městskými oblastmi a venkovem vznikla výrazná dělicí čára.
V obou volebních obvodech Reykjavíku získalo „ano“ většinu. Reykjavík North hlasoval přibližně 57,5 procenta pro a Reykjavík South 54,5 procenta pro.
Naopak ve venkovských oblastech byla převaha odpůrců výrazná.
V Northwest constituency hlasovalo proti obnovení jednání přibližně 62,9 procenta voličů a v Northeast 61,2 procenta. V South constituency bylo proti dokonce 60,5 procenta.
Není těžké pochopit proč.
Ve městech je EU často vnímána především jako ekonomický a politický prostor.
Na venkově a v rybářských oblastech jsou mnohem bezprostřednější otázky:
Kdo bude rozhodovat o rybách? Kdo ochrání domácí zemědělství? A kolik pravomocí jsme ochotni předat?
Island se Evropě neotáčí zády
Výsledek referenda proto není možné jednoduše interpretovat jako „Island nechce Evropu“.
To by bylo příliš jednoduché.
Islandané odmítli obnovení jednání o členství, nikoli spolupráci s Evropskou unií.
Země zůstává pevně propojena s evropskou ekonomikou i společností. A právě současné uspořádání – Evropský hospodářský prostor, Schengen a zároveň vlastní rozhodování o klíčových oblastech – má pro mnoho Islanďanů stále velkou hodnotu.
Premiérka Kristrún Frostadóttir, která obnovení jednání podporovala, výsledek uznala a vláda uvedla, že jej bude respektovat. Pro její vládu jde zároveň o citelnou politickou porážku.
A pro Evropskou unii je to další signál, že ani v době geopolitické nejistoty není členství automaticky považováno za nejlepší cestu pro každou evropskou zemi.
Island si znovu vybral vlastní cestu
Možná je na celém výsledku nejzajímavější právě jeho těsnost.
53 ku 47.
Není to drtivé odmítnutí.
Téměř každý druhý volič chtěl jednání znovu otevřít.
Island tak není zemí, která by se od Evropy odvracela. Je to země, která se rozhodla, že zatím nechce udělat další krok.
A důvody jsou velmi islandské.
Ryby.
Moře.
Vlastní pravidla.
Obava ze ztráty kontroly nad tím, co Islanďané považují za své.
A také přesvědčení, že malý národ uprostřed severního Atlantiku může být součástí Evropy, aniž by se musel stát součástí Evropské unie.
Island tak znovu řekl Bruselu „ne“. Ne proto, že by chtěl od Evropy utéct, ale protože si zatím chce rozhodovat sám o sobě.
Komentáře