OPUŠTĚNÉ FARMY NA ISLANDU: MÍSTA, KDE ČAS NEPŘESTAL PLYNOUT. JEN SE ZPOMALIL
Jsou domy, které člověk míjí bez jediného pohledu. A pak jsou takové, u kterých podvědomě sundá nohu z plynu. Osamělá stavení roztroušená mezi lávovými poli, pod ledovci nebo na březích hlubokých fjordů. Oprýskaná okna, střechy pokryté mechem, rezavý plech, který při každém poryvu větru vydává tiché kovové zasténání. V okolí nikdo. Jen vítr, mořští ptáci a nekonečný prostor.
Na první pohled vypadají jako kulisy starého filmu. Když se ale zastavíte a vystoupíte z auta, začnete si všímat detailů. Zrezivělý pluh opřený o stěnu. Dětská bota zarostlá v trávě. Staré dveře, které vítr pootevře jen natolik, aby odhalily tmavou místnost, kde se po desetiletí nic nezměnilo.
Najednou si uvědomíte zvláštní věc.
Tohle nejsou ruiny, tohle byly něčí domovy.
Ještě před několika desítkami let tady lidé vstávali za úsvitu, dojili krávy, opravovali rybářské sítě, pekli chléb, smáli se, hádali, vychovávali děti a večer usedali ke stolu. Dnes po nich zůstalo jen ticho.
Na Islandu pro taková místa existuje jediné slovo – eyðbýli. Znamená opuštěnou usedlost.
Je to prosté označení, jenže skrývá tisíce lidských osudů.
Ostrov, který lidé nikdy úplně neovládli
Většina lidí si pod pojeme Island představí vodopády, ledovce, sopky nebo geotermální lázně. Jen málokdo si ale uvědomuje, že po většinu své historie byl tento ostrov jedním z nejtěžších míst v Evropě pro obyčejný život. Každá farma byla malým světem sama pro sebe.
Nejbližší soused mohl být několik kilometrů daleko. Zima trvala dlouhé měsíce, bouře přicházely bez varování a jediná neúroda nebo ztráta stáda mohla znamenat katastrofu pro celou rodinu. Přesto zde lidé vydrželi po staletí. A právě proto působí opuštěné farmy tak silně.
Nejsou připomínkou dávné civilizace. Jsou připomínkou lidí, kteří ještě před několika generacemi dokázali přežít tam, kde bychom si dnes jen stěží představili každodenní život.
Kde končí historie a začínají legendy
Island je zvláštní země. I dnes, ve 21. století, zde vedle moderních silnic a geotermálních elektráren přežívají příběhy staré více než tisíc let.
Podle islandských ság i lidových vyprávění není krajina nikdy úplně prázdná. V lávových polích, pod osamělými balvany nebo uvnitř zelených pahorků má žít huldufólk – skrytý lid.
Nejsou to strašidla. Nejsou to ani pohádkoví skřítci. Jsou to bytosti, které podle tradice sdílejí Island s lidmi, ale většinou zůstávají neviditelné.
Možná právě proto dodnes mnoho Islanďanů nerado narušuje některé výrazné balvany nebo skalní útvary. Ne proto, že by se báli, ale proto, že krajina si podle nich zaslouží úctu.
Když člověk stojí před opuštěnou farmou uprostřed mlhy, začne chápat, proč podobné příběhy vznikaly.
Vítr se prohání prázdnými okny, staré trámy tiše vržou. A ticho je tak hluboké, že člověk mimoděk ztlumí hlas.
Ne proto, že by něco slyšel, ale proto, že má pocit, že by ticho neměl rušit.
Island skrývá tisíce opuštěných usedlostí
Opuštěných farem není na Islandu několik desítek ani stovek. Jsou jich tisíce.
Na Islandské univerzitě vzniká rozsáhlý výzkumný projekt mapující přibližně 5 000 historických usedlostí, jejichž historie sahá až k prvním osadníkům v 9. století. Archeologové, historici i geografové se snaží zjistit nejen to, kde lidé žili, ale také proč svá obydlí opouštěli.
Každá farma představuje jiný příběh.
Některé zničila jediná sopečná erupce, jiné postupně pohltila eroze nebo změna klimatu.
Další přestaly dávat smysl ve chvíli, kdy se změnil způsob hospodaření nebo mladší generace odešla hledat jednodušší život do měst. Opuštění farmy tak většinou nebylo jedním dramatickým okamžikem.
Častěji šlo o dlouhé rozhodování, během něhož se lidé snažili vydržet ještě jednu zimu.
A pak ještě jednu, až nakonec přišel den, kdy se naposledy zavřely dveře.
Poslední generace, která ještě zůstává
Možná nejlépe pochopíme, proč islandské farmy postupně mizí, když si neposlechneme historiky, ale někoho, kdo na nich stále žije.
Před několika lety jsem s kamarádkou projížděl jižním Islandem. Sjížděli jsme od Víku směrem na Reykjavík, když se počasí během několika minut změnilo v něco, co Island umí dokonale.
Déšť nepadal, ale útočil.
Silný vítr hnal kapky téměř vodorovně přes silnici, obloha zmizela za šedou clonou a krajina kolem nás se na chvíli proměnila v místo, kde člověk pochopí, proč měl Island po staletí pověst tvrdé země.
U silnice stál mladý muž a stopoval. Byl úplně promočený. Když jsme zastavili, rychle nasedl do auta a snažil se zahřát. Řekl nám, že pochází z jedné z okolních farem a míří do Reykjavíku.
Během jízdy jsem poznamenal, že právě tohle počasí na Islandu miluji. Že během několika minut člověk zažije téměř všechno – déšť, mlhu, vítr, slunce i sněhovou vánici.
Čekal jsem, že se zasměje.
Místo toho se trochu zarazil a pak řekl něco, na co jsem dodnes nezapomněl.
"Právě tohle mě na Islandu štve."
Pro mě byl ten okamžik dobrodružstvím, pro něj to byl každodenní život.
Vysvětlil mi, že když člověk žije na farmě, počasí není zajímavý přírodní úkaz. Je to síla, která rozhoduje o tom, co budete dělat.
Ne vy. Počasí rozhoduje.
Jeden den nemůžete vyjet, protože prší. Druhý den kvůli větru. Pak přijde mlha, která zakryje všechno kolem. A o několik hodin později může napadnout půl metru sněhu.
Zvířata ale stále potřebují péči, práce nepočká a příroda se neptá, jestli máte náladu.
Ten mladý muž mi tehdy řekl, že si svou budoucnost na farmě nepředstavuje. Nechce celý život bojovat s počasím a žít daleko od lidí. Jakmile to bude možné, chce se přestěhovat do Reykjavíku.
Do města. Do světa, kde si člověk může alespoň trochu plánovat vlastní život.
Tehdy jsem si uvědomil, že opuštěné farmy na Islandu nejsou jen příběhem minulosti.
Ten příběh pokračuje.
Každá generace znovu rozhoduje, jestli zůstane, nebo odejde. Někdo zůstane kvůli tradici, někdo kvůli vztahu ke krajině, kde se narodil.
A někdo jednoho dne zavře dveře stejně jako lidé před ním. Ne proto, že by své místo nemiloval, ale proto, že svět kolem něj se změnil.
Když farmu nezničila sopka. Zničila ji nejistota.
Když se mluví o opuštěných farmách na Islandu, většina lidí si představí jedinou věc – sopku. A není divu.
Na ostrově, který leží na rozhraní dvou litosférických desek, dokáže jediná erupce během několika hodin změnit krajinu k nepoznání. Láva pohltí pastviny, popel zničí úrodu a ledovcové řeky se promění v ničivé povodně. Jenže skutečnost bývala mnohem složitější.
Jen málokterá rodina vstala jednoho rána s tím, že musí okamžitě opustit svůj domov. Častěji šlo o dlouhý zápas s přírodou, který se vedl celé roky. Jedna špatná zima vystřídala druhou. Pole rodila méně než dřív. Vítr odnášel úrodnou půdu, stáda slábla a vzdálenost k nejbližším sousedům se zdála být každým rokem větší. Nakonec přišlo rozhodnutí, které muselo být bolestivé.
Odejít.
Ne proto, že by lidé chtěli.
Ale proto, že už nezbývala jiná možnost.
Údolí, které pohřbila Hekla
Jedním z nejznámějších příkladů je Þjórsárdalur, široké údolí na jihu Islandu, sevřené horami a po staletí považované za jedno z nejúrodnějších míst v zemi.
Dnes je klidné. Pastviny přerušují jen říční ramena a na obzoru se zvedá silueta sopky Hekla, které středověcí Evropané přezdívali Brána do pekel.
Když zde člověk stojí za pěkného počasí, jen těžko uvěří, že právě odsud kdysi zmizela celá sídla.
V roce 1104 se Hekla po dlouhém období klidu probudila k životu. Nad krajinou se zvedl mohutný sloup popela, který vítr roznesl po širokém okolí. Pole zmizela pod vrstvou sopečného materiálu a život v údolí se během krátké doby dramaticky změnil.
Po dlouhá desetiletí se mělo za to, že tehdy bylo opuštěno přibližně dvacet zdejších farem.
Moderní archeologie však nabídla mnohem zajímavější obraz. Výzkumy ukazují, že lidé z oblasti nezmizeli okamžitě. Ještě po erupci zde pásli dobytek, obdělávali část krajiny a snažili se přizpůsobit novým podmínkám. Teprve další staletí, další erupce a postupné zhoršování životních podmínek vedly k tomu, že se údolí začalo skutečně vylidňovat.
Je to připomínka, že historie nebývá černobílá.
Katastrofa často nepřijde v jediném okamžiku.
Někdy přichází pomalu.
Krajina, kterou změnil ledovec i oheň
Ještě dramatičtější osud potkal jihovýchod Islandu.
V roce 1362 vybuchla sopka ukrytá pod ledovcem Öræfajökull. Erupce patří k nejsilnějším v islandských dějinách a změnila tvář celého regionu.
Nešlo jen o popel.
Žár roztavil obrovské množství ledovcového ledu a z hor se vyřítily mohutné jökulhlaupy – ledovcové povodně, které strhávaly vše, co jim stálo v cestě.
Domy, pastviny, mosty tehdejšího světa, celé hospodářství.
Oblast, která byla dříve známá jako Litlahérað, získala po katastrofě nové jméno – Öræfi, což v překladu znamená pustina nebo neúrodná země.
Jen samotný název vypráví příběh lépe než dlouhé kroniky.
Archeologické výzkumy ukazují, že do roku 1500 bylo v oblasti opuštěno nejméně jedenáct farem. Další usedlosti postupně mizely i v následujících staletích.
Příroda zde lidem připomněla, že poslední slovo nebude mít nikdy člověk.
Když katastrofa nepřijde
Možná vás překvapí, že většina opuštěných islandských farem nevznikla kvůli jediné dramatické události. Nevyhořely. Nepohřbila je láva. Neodnesla je povodeň.
Prostě přestaly dávat smysl.
Na odlehlých usedlostech zůstávalo stále méně lidí. Mladá generace odcházela do měst, kde nabízela práce větší jistotu než hospodaření na několika hektarech půdy. Silnice spojily dříve izolované oblasti se zbytkem země, zemědělství se modernizovalo a malé farmy začaly ztrácet svou ekonomickou životaschopnost.
Byl to tichý odchod. Žádné výbuchy. Žádné titulky v novinách.
Jen poslední naložený vůz, zamčené dveře a pohled přes rameno na místo, kde člověk prožil celý život.
Možná právě tyto příběhy působí nejsmutněji. Protože v nich není žádný dramatický konec. Jen pomalé smíření s tím, že svět se změnil. A že někdejší domov už do něj nepatří.
Opuštěné farmy na Islandu: domy, které začal pohlcovat čas
Jakmile lidé odešli, převzala vládu islandská příroda. Neudělala to násilím. Stačilo jí několik zim. Vítr začal nadzvedávat plechové střechy. Déšť pronikal do dřevěných stěn. Mráz rok co rok rozšiřoval drobné praskliny a mech pomalu pohlcoval kamenné zídky.
Na Islandu se domy nerozpadají rychle. Spíš se tiše vracejí zpátky do krajiny.
Jako by si ostrov po desetiletích bral zpět to, co mu lidé na chvíli půjčili.
Dagverðará: dům, který přežil své obyvatele
Na jižním pobřeží poloostrova Snæfellsnes stojí nenápadný dům. Nespěchá k němu žádná turistická stezka. Nečekají tu autobusy ani fronty návštěvníků. Kolem projede většina lidí, aniž by tušila, že míjejí místo, které bylo po dlouhá desetiletí něčím víc než jen farmou.
Jmenovalo se Dagverðará.
Právě sem jsem se během svých cest po Islandu vydal i já. Když jsem vystoupil z auta, překvapilo mě ticho. Jen vítr se opíral do stěn starého domu a od moře sem doléhal vzdálený křik racků. Všechno ostatní jako by zůstalo stát.
Taková místa člověka nutí zpomalit. Ne proto, že by byla okázalá.
Ale proto, že si člověk začne představovat život, který se zde kdysi odehrával.
Rána, kdy bylo potřeba nakrmit zvířata ještě před svítáním.
Dny, kdy se celé hospodářství podřizovalo počasí. Večery, kdy rodina seděla pohromadě, zatímco venku zuřila bouře.
Dnes je těžké uvěřit, že to všechno skončilo teprve před několika desetiletími.
Farma přestala hospodařit v roce 1957 a jako obydlené místo je v pramenech uváděna ještě do roku 1971. Od té doby dům pomalu podléhá islandskému počasí.
Přesto nepůsobí mrtvě. Spíš jako by stále čekal.
Na návrat někoho, kdo už nikdy nepřijde.
Lidé, jejichž jména téměř zmizela
Dagverðará nebyla jen bodem na mapě. Byla domovem.
Žili zde například Helga Halldórsdóttir a Hallgrímur Ólafsson. Nebyli známí pouze jako hospodáři. Místní prameny připomínají, že oba skládali verše a jejich cit pro poezii zdědila i dcera Aðalheiður.
Je zvláštní přemýšlet o tom právě tady. Dnes většina návštěvníků vidí oprýskanou omítku, rezavý plech a rozbitá okna.
Jen málokoho napadne, že v těchto místnostech možná vznikaly básně.
Že se zde slavily narozeniny, že někdo sedával večer u okna a čekal, až se z pastvin vrátí ostatní. Domy totiž neztrácejí jen střechy. Postupně z nich mizí i vzpomínky.
Ukázka lidové poezie z Hávamálu, která vystihuje drsný život na Islandu:
Elds er þörf, þeims inn er kominnok á kné kalinn; matar ok váða er manni þörf,þeim er hefir um fjall farit.
Glanz & Gravur
Volný český překlad:
Oheň potřebuje ten, kdo přišel promrzlý až do kolen.Jídlo a oděv potřebuje poutník,který přešel přes hory.
Tato sloka je stará přibližně 800–1000 let a odráží jednu z nejdůležitějších hodnot starých Islanďanů – pohostinnost vůči člověku, který dorazí po namáhavé cestě.
Místo, které jsem raději nechal bez jména
Při jedné z cest jsem narazil ještě na jinou farmu.
Nepamatuji si její jméno. A možná je to dobře.
Stála stranou od hlavních cest, jako by se sama rozhodla zmizet z map.
Vítr otevíral poškozené dveře a uvnitř zůstaly věci, které jejich majitelé nejspíš považovali za důležité: rozbitý šicí stroj, dřevěná postel, rybářské sítě, lana, starý obrázek.
Nic, co by mělo velkou hodnotu.
A přesto právě tyto obyčejné předměty působily nejsilněji.
Byly důkazem, že ještě nedávno šlo o místo, kde se žilo.
Dodnes se mi nepodařilo spolehlivě zjistit, o jakou farmu šlo.
Prošel jsem staré mapy, letecké snímky i historické databáze. Několik možností existuje, jistotu ale nemám.
A čím déle o tom přemýšlím, tím méně mi to vadí. Některá místa si možná své tajemství zaslouží. Ne proto, že by měla zůstat skrytá, ale proto, že člověku připomínají, kolik příběhů se z historie jednoduše vytratilo.
Nezůstaly kroniky, nezůstaly fotografie, jen dům.
A ticho.
Když fotografie nestačí
Pokaždé, když podobná místa fotografuji nebo natáčím, uvědomím si jednu věc.
Fotoaparát zachytí jen to, co vidíme.
Staré zdi.
Rozbitá okna.
Rezavé střechy.
Nikdy ale nezachytí to nejdůležitější. Jaké to bylo, když se dům poprvé rozsvítil. Jak voněl čerstvě upečený chléb. Jaké rozhovory se vedly u večeře. Kolik dětí odsud poprvé odešlo do školy. Kolik lidí se sem už nikdy nevrátilo.
Možná právě proto mě opuštěné farmy mnohdy přitahují víc než slavné islandské vodopády. Vodopád je pořád stejný, dům se mění každým rokem.
A s každou další zimou pomalu mizí i poslední stopy lidí, kteří v něm kdysi žili.
Viðborðssel: historie ukrytá vedle hlavní silnice
Další opuštěnou usedlost jsem objevil v oblasti Mýrar na jihovýchodě Islandu.
Jmenuje se Viðborðssel. Je na ní něco téměř ironického. Jen několik desítek metrů odsud vede Ring Road, silnice číslo 1, po které každoročně projedou statisíce turistů.
Lidé míří k ledovcům, vodopádům nebo ledovcovým lagunám.
Jen málokdo znich si všimne, že kus od silnice stojí tichá připomínka doby, kdy se Islandem necestovalo za zážitky. Cestovalo se proto, aby člověk přežil.
Dnes je Ring Road symbolem svobody. Kdysi byla největší svobodou možnost zůstat na místě ještě další zimu.
Právě proto působí Viðborðssel tak silně.
Neupoutává pozornost.
Jen tiše připomíná, jak snadno mohou lidské příběhy zmizet z krajiny, pokud se je nikdo nerozhodne vyprávět.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře