PRVNÍ AUTO NA ISLANDU: RACHOTÍCÍ ZÁZRAK, KTERÝ MĚL BÍT OBRY
Ještě na začátku 20. století byl Island zemí koní. Kdo potřeboval cestovat mezi jednotlivými osadami, sedal na koně. Kdo převážel náklad, potřeboval koně a povozy. A kdo se vydal mimo několik hlavních tras, musel počítat s krajinou, v níž často žádná skutečná silnice neexistovala. Pak se v Reykjavíku objevil podivný stroj. Měl kola, motor a vydával takový rachot, že dobový novinář jeho jízdu přirovnal k samotnému Ása-Thórovi, který vyráží na východ, aby tam bil obry.
Byl to Cudell německé výroby, který do Islandu v červnu 1904 přivezl obchodník Ditlev Thomsen. Na jeho pořízení přispěl islandský parlament Alþingi částkou 2 000 korun. Automobil měl podle pozdějších historických pramenů výkon přibližně šest až sedm koňských sil.
Jeho příchod máme zachycený v mimořádně zajímavém dobovém svědectví. Noviny Ingólfur ve svém vydání z 26. června 1904 přinesly krátkou zprávu o jedné z prvních jízd Thomsenova automobilu ulicemi Reykjavíku. Zpráva je stručná, ale dokonale zachycuje údiv, pobavení i trochu posměchu, který nový stroj mezi obyvateli města vyvolal.
A také ukazuje něco důležitého: automobil nepřišel do země silnic. Přišel do země koní.
Jak se na Islandu cestovalo před automobily?
Pro dnešního návštěvníka Islandu je možná právě tato část příběhu nejzajímavější. Když dnes vyrazíme z Reykjavíku na jih, máme před sebou asfaltovou silnici, mosty, směrové tabule a moderní automobily. V roce 1904 nic takového neexistovalo.
Island měl sice už za sebou první systematické pokusy o výstavbu cest, jejich účel však byl úplně jiný. Silniční zákon z roku 1894 nastartoval budování cest sjízdných především pro naložené koňské povozy. Mezi důležité směry patřila například trasa z Reykjavíku na východ přes oblast Árnessýsla až k Eyrarbakki.
Tehdejší „silnice“ navíc nebyly silnicemi v dnešním smyslu. Nešlo o asfaltové komunikace s přesně vymezenou vozovkou. Mnohé trasy byly spíš upravenými cestami krajinou, po kterých mohli projíždět jezdci a koňské povozy.
Kůň měl v takovém prostředí obrovskou výhodu. Dokázal pokračovat po kamenité cestě, zvládal prudší stoupání a mohl projet místy, kde by se automobil okamžitě zastavil. Na Islandu navíc existovala staletá tradice cestování na koních a místní obyvatelé přesně věděli, jak se v náročné krajině pohybovat.
Automobil byl naproti tomu závislý na kvalitě cesty.
A to byl jeden z hlavních problémů, se kterými se Thomsenův Cudell setkal.
První vozové cesty
Výstavba silnic se na Islandu začala systematičtěji rozvíjet v posledních letech 19. století. Jedním z důležitých cílů bylo spojit Reykjavík s oblastmi na jihu a východě země a umožnit přepravu lidí i nákladů pomocí koňských povozů.
Významným mezníkem byl také rok 1896. Tehdy se uskutečnila první cesta koňským povozem mezi Reykjavíkem a jižním pobřežím. Povoz, kterému se říkalo barnavagninn neboli „dětský vůz“, vezl děti z oblasti postižené zemětřesením do Reykjavíku.
To je poměrně působivý detail. Pouhých osm let před příchodem prvního automobilu byla cesta mezi Reykjavíkem a jižním Islandem stále natolik novou záležitostí, že průjezd koňského povozu představoval významnou událost.
A právě po těchto cestách měl o několik let později vyrazit první islandský automobil.
Reykjavík - Eyrarbakki: Stejná trasa, jiná doba
Thomsenův automobil se neomezil pouze na jízdy po Reykjavíku. Podle historických pramenů se vydal také na jih přes Hafnarfjörður a Hellisheiði a dostal se až do oblasti Eyrarbakki a Stokkseyri.
Dnes je cesta z Reykjavíku do Eyrarbakki dlouhá přibližně 60 kilometrů a autem ji lze zvládnout za méně než hodinu. Pro člověka cestujícího na Islandu roku 1904 však nešlo jen o počet kilometrů. Rozhodující byl terén.
Cesta vedla přes náročnou krajinu a horský průsmyk Hellisheiði. Zatímco kůň se dokázal s takovým terénem vyrovnat relativně přirozeně, první automobil měl značné problémy. Historické prameny uvádějí, že Thomsenův vůz potřeboval v obtížnějších stoupáních pomoc.
To krásně vystihuje rozdíl mezi oběma způsoby dopravy. Kůň se dokázal přizpůsobit cestě. Automobil potřeboval, aby se cesta postupně přizpůsobila jemu.
Kolik času cesta zabrala?
Tady je potřeba být při historickém srovnání opatrný. U konkrétní Thomsenovy cesty z Reykjavíku do Eyrarbakki se zatím nepodařilo dohledat spolehlivý dobový údaj, který by přesně uváděl její délku v hodinách.
Bylo by proto lákavé napsat například, že cesta na koni trvala deset hodin a automobil ji zvládl za šest. Takové číslo by ale vynucovalo přesnost, kterou naše prameny nemají.
Podstatnější je něco jiného. První automobil sice mohl být na rovném úseku rychlejší než jezdec na koni, ale jeho výhoda mizela ve chvíli, kdy se dostal na špatnou cestu, do prudkého stoupání nebo na úsek, který nebyl pro motorové vozidlo vhodný.
Thomsenův Cudell proto nepředstavoval okamžitou revoluci v rychlosti cestování. Byl spíš prvním experimentem, který ukázal, co všechno bude muset Island změnit, pokud se automobil skutečně uchytí.
A změny skutečně přišly.
Jak rychle vlastně první islandský automobil jezdil? Dobová reklama z roku 1905 nabízí překvapivě konkrétní představu. Thomsenův automobil tehdy podle ní dokázal dojet z Reykjavíku k Hraunsholtu, tedy přibližně tři čtvrtiny zamýšlené trasy, za asi dvě hodiny. Pokud vzdálenost tohoto úseku orientačně přepočítáme podle dnešní silniční sítě na zhruba 15 kilometrů, vychází průměrná rychlost kolem 7–8 km/h. První islandský automobil tedy na tehdejších cestách rozhodně nebyl žádný rychlík. Jeho průměrná rychlost odpovídala spíše svižnější chůzi nebo pomalejšímu koňskému tempu. A to ještě musel zvládat tehdejší nezpevněné cesty, stoupání a poruchy. Dobová reklama ostatně zdůrazňovala, že po změně řidiče začal vůz využívat svůj výkon naplno.
21. Června 1904: Reykjavík poprvé vidí automobil v akci
Vraťme se ale do Reykjavíku. Podle dobové zprávy v Ingólfuru začal Thomsen jezdit ulicemi města v úterý 21. června 1904, tedy den po příjezdu automobilu.
Noviny napsaly:
Mikil nýjung þótti það á þriðjudaginn var, þegar Thoinsen kaupmaður tók að aka um götur bæarins á bifreið sinni.
Česky:
„Velkou novinkou bylo minulé úterý, když obchodník Thomsen začal jezdit svým automobilem ulicemi města.“
Pro obyvatele Reykjavíku to byla mimořádná událost. Nový stroj přitahoval pozornost a lidé se za ním začali sbíhat.
Za autem běželi lidé a děti s ním závodily
Dobová zpráva pokračuje:
Þyrptist að múgur og margmenni til þess að sjá þetta furðuverk og þreittu götusveinar kappskeið við reiðina.
„Seběhl se zástup lidí, aby toto podivuhodné dílo spatřil, a uličníci s ním dokonce závodili.“
Je to možná jeden z nejlepších detailů celého příběhu. Automobil tehdy nebyl pouze dopravním prostředkem. Byl podívanou.
Lidé vybíhali na ulici, aby se na něj podívali, a děti se pokoušely držet s ním krok. Pro obyvatele Reykjavíku roku 1904 to nebyla známá technologie, která právě dorazila v novém modelu. Byl to podivný mechanický stroj, který se pohyboval bez koně.
A ještě ke všemu vydával pořádný hluk.
„Jako by Ása-Thor jel bít obry"
Právě zvuk automobilu inspiroval autora zprávy k jednomu z nejpůsobivějších přirovnání:
Fór hún með braki og brestum og þótti mörgum sem Ásaþór mundi þar fara í kerru sinni og ætla í austurveg að berja tröll.
Český překlad:
„Jelo to s rachotem a praskáním a mnohým to připadalo, jako by Ása-Thór jel ve svém voze a chystal se vydat na východ, aby tam bil obry.“
Pro člověka roku 1904 musel být zvuk spalovacího motoru opravdu něco nezvyklého. Novinář proto nepoužil technické přirovnání, ale obraz, kterému jeho čtenáři rozuměli. Rachotící automobil připomínal vůz boha Thóra.
Jenže vzápětí přichází návrat do reality.
První automobil museli odtáhnout domů
Dobová zpráva pokračuje:
En varla mundi jötnum hafa mikil ógn staðið af þessari kerru, því að henni gekk allskrikkjótt og varð seinast ekki sjálfbjarga, svo að draga varð hana heim með handafli.
„Obrům však tento vůz sotva mohl nahánět mnoho strachu, protože jel značně trhaně a nakonec už nebyl schopen pohybovat se vlastní silou, takže ho museli odtáhnout domů ručně.“
A právě tady se celý příběh prvního automobilu stává téměř filmovým.
Po ulici jede nový technický zázrak, kolem něj dav zvědavých lidí a děti s ním závodí. Motor rachotí jako vůz boha Thóra. A potom se automobil zastaví.
Motor už ho dál nedokáže pohánět.
Takže lidé jednoduše vezmou vůz a odtáhnou ho domů.
První automobilová jízda v Reykjavíku tedy skončila způsobem, který by dnes působil téměř absurdně. Žádná odtahová služba, žádný servisní vůz ani silniční asistence. Jen lidská síla.
Po opravě už to bylo lepší
Thomsen však experiment nevzdal. Závěr článku uvádí:
Síðan hefir verið gert við vél kerrunnar, svo að nú gengur allt greiðara…
„Od té doby byl opraven motor vozu, takže nyní už všechno funguje lépe…“
A potom přichází další ironická poznámka:
…og mega Árnesingar og vátryggingarfélögin fara að vara sig.
„…a lidé z Árnessýsla i pojišťovací společnosti se musí mít na pozoru.“
Novinář si tedy z nového vynálezu trochu utahuje. Po opravě už je automobil podle něj dostatečně schopný na to, aby se před ním museli mít na pozoru i pojišťovatelé.
Je to drobný vtip, ale zároveň krásně zachycuje tehdejší pohled na automobil. Nebyl ještě symbolem pokroku, který by všichni automaticky vítali. Byl novinkou, atrakcí a poněkud nevyzpytatelným strojem.
Proč automobil nenahradil koně hned?
Thomsenův Cudell se nakonec ukázal jako předčasný experiment. Automobil sice dokázal podniknout pozoruhodné cesty, včetně výpravy do oblasti Eyrarbakki a Stokkseyri, ale jeho provoz měl mnoho problémů. Náročný islandský terén byl pro tehdejší automobil velkou překážkou a v některých úsecích potřeboval pomoc.
Po několika letech byl vůz odstaven a v roce 1908 odeslán zpět do Dánska.
Mohlo by se tedy zdát, že první automobil na Islandu prohrál.
A v určitém smyslu opravdu prohrál. Ukázalo se však, že problém nebyl v samotné myšlence automobilu. Island jednoduše ještě nebyl připraven stát se automobilovou zemí.
Chyběly lepší cesty, vhodnější automobily i zkušenosti s jejich provozem.
Rok 1913 přinesl změnu
Skutečný zlom přišel až o několik let později. V roce 1913 dorazily na Island automobily Ford a během stejného období začal výrazněji růst jejich praktický význam. Historické prameny popisují také automobilové cesty přes Hellisheiði a směrem k jižnímu pobřeží.
A právě tady se začal rozdíl oproti roku 1904 dramaticky měnit.
V roce 1904 lidé za automobilem běhali, aby si ho prohlédli.
O necelé desetiletí později už automobil představoval dopravní prostředek, který měl na Islandu budoucnost.
V roce 1920 bylo do země dovezeno už 170 automobilů, převážně značek Ford a Overland.
Z atrakce se stávala doprava.
Automobil začal měnit i silnice
S rostoucím počtem automobilů se měnily také samotné cesty. Původní islandské komunikace byly navrhovány především pro koně a koňské povozy. Motorová doprava však kladla na povrch, šířku, mosty i stoupání mnohem větší nároky.
Vznikl tak zajímavý vztah mezi automobily a silnicemi. Automobil potřeboval lepší cesty, ale zároveň právě rostoucí počet automobilů vytvářel tlak na jejich výstavbu.
Dobře je to vidět například na cestě mezi Hafnarfjörðurem a Keflavíkem. Její výstavba začala v roce 1904, tedy ve stejném roce, kdy se na Islandu objevil první automobil, ale dokončena byla až v roce 1912. První automobil po této trase projel v roce 1913.
Nejdřív se tedy stavěla cesta pro koňskou dopravu.
A potom po ní přijel automobil.
Kůn versus automobil
Kůň měl na Islandu jednu zásadní výhodu: byl dokonale přizpůsobený prostředí. Dokázal cestovat po stezkách, které by moderní automobil považoval za nesjízdné. Nevyžadoval silnici v dnešním slova smyslu a jeho „pohon“ nezávisel na kvalitě povrchu stejným způsobem jako u motorového vozidla.
Automobil měl naopak potenciál být rychlejší a umožnit přepravu většího množství nákladu. Jenže aby tuto výhodu skutečně využil, potřeboval odpovídající infrastrukturu.
Právě proto není nejpřesnější říkat, že automobil jednoduše „porazil koně“.
Automobil a silnice se na Islandu vyvíjely společně.
Čím lepší byly cesty, tím větší smysl dával automobil. A čím více automobilů po Islandu jezdilo, tím větší byl tlak na další zlepšování cest.
Země se začala změnšovat
Automobil nakonec nezměnil pouze rychlost cestování. Změnil také způsob, jakým Islanďané vnímali vzdálenost.
Místa, která byla po generace spojena především koňskými stezkami, se začala přibližovat. Zboží bylo možné přepravovat rychleji a spolehlivěji. Cestování mezi městy a venkovem bylo jednodušší a postupně vznikala síť komunikací, která už nebyla určena pro koně, ale pro motorová vozidla.
Island se tím začal dopravně zmenšovat.
A právě v tom spočívá skutečný význam Thomsenova automobilu. Jeho největší význam nebyl v tom, kolik kilometrů dokázal v roce 1904 ujet nebo jak rychle se dokázal pohybovat.
Byl v tom, že poprvé ukázal, co by automobil mohl pro Island znamenat.
První auto na Islandu zůstalo na fotografiích
Naštěstí dnes nemáme pouze dobovou zprávu. Thomsenův automobil se dochoval také na historických fotografiích.
Vegagerðin reprodukuje fotografii označenou jako „Fyrsti bíllinn hér á landi; Thomsonsbíllinn“, tedy „První automobil na Islandu; Thomsenův automobil“. Existují také další historické snímky vozu, na nichž jsou zachyceni lidé spojení s jeho provozem.
Právě fotografie jsou přitom důležitou součástí příběhu. Když se na Thomsenův Cudell podíváme dnes, je těžké si představit, že kolem něj v roce 1904 stál dav zvědavých obyvatel Reykjavíku. Pro nás je to starý automobil, pro ně to byl stroj z budoucnosti.
A možná právě proto se kolem něj seběhl celý dav.
Od rachotícího Cuddelu k Islandu automobilů
V roce 1904 byl automobil na Islandu exotickou novinkou. Lidé se za ním sbíhali, děti s ním závodily a novinář v jeho rachotu slyšel vůz boha Thóra. Když se porouchal, museli ho lidé odtáhnout domů.
O několik let později už se na Island dovážely desítky a později stovky automobilů. Stavěly se lepší cesty a koňské trasy se postupně měnily v silnice pro motorovou dopravu.
Kůň však nezmizel ze dne na den. Na islandském venkově zůstal důležitým pomocníkem ještě dlouho. Automobil ho nenahradil okamžitě, ale postupně převzal stále větší část přepravy lidí a nákladu.
Přesto lze vystopovat okamžik, kdy se něco začalo měnit.
Bylo to v červnu 1904, kdy se v ulicích Reykjavíku objevil malý německý Cudell.
Jeho motor rachotil, cesta pod ním nebyla ideální a nakonec ho museli odtáhnout.
Ale přesto přijel.
A s ním přišla na Island myšlenka, která během několika desetiletí změnila celý ostrov.
Země koní se pomalu začala stávat zemí automobilů.
A možná proto je dobová věta z Ingólfuru tak působivá i dnes: obyvatelům Reykjavíku připadal první automobil jako vůz Ása-Thóra, který vyráží na východ, aby bil obry.
Netušili, že ten rachotící stroj se nakonec stane začátkem mnohem větší změny.
PŘEPIS DOBOVÉ ZPRÁVY Z INGÓLFURU, 26. ČERVNA 1904
Ingólfur, 2. árgangur, 27. tölublað, s. 107
(scan najdete na stránce výše)
Mikil nýjung þótti það á þriðjudaginn var, þegar Thoinsen kaupmaður tók að aka um götur bæarins á bifreið sinni. Þyrptist að múgur og margmenni til þess að sjá þetta furðuverk og þreittu götusveinar kappskeið við reiðina. Fór hún með braki og brestum og þótti mörgum sem Ásaþór mundi þar fara í kerru sinni og ætla í austurveg að berja tröll. En varla mundi jötnum hafa mikil ógn staðið af þessari kerru, því að henni gekk allskrikkjótt og varð seinast ekki sjálfbjarga, svo að draga varð hana heim með handafli. — Síðan hefir verið gert við vél kerrunnar, svo að nú gengur allt greiðara og mega Árnesingar og vátryggingarfélögin fara að vara sig.
Český překlad
„Velkou novinkou bylo minulé úterý, když obchodník Thomsen začal jezdit svým automobilem ulicemi města. Seběhl se zástup lidí, aby toto podivuhodné dílo spatřil, a uličníci s ním dokonce závodili. Jelo to s rachotem a praskáním a mnohým připadalo, jako by Ása-Thór jel ve svém voze a chystal se vydat na východ, aby tam bil obry. Obrům však tento vůz sotva mohl nahánět mnoho strachu, protože jel značně trhaně a nakonec už nebyl schopen pohybovat se vlastní silou, takže ho museli odtáhnout domů ručně. Od té doby byl opraven motor vozu, takže nyní už všechno funguje lépe a lidé z Árnessýsla i pojišťovací společnosti se mohou začít mít na pozoru.“
Zdroje
Ingólfur, 26. června 1904, 2. ročník, č. 27, s. 107 – dobová zpráva o Thomsenově automobilu.
Vegagerðin – historické materiály o prvním automobilu na Islandu a vývoji silniční sítě.
FÍB – historický materiál o automobilové dopravě a cestě přes Hellisheiði.
Vegagerðin – historie silnice mezi Hafnarfjörðurem a Keflavíkem.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře