VE DNE MLUVIL ISLANDSKY, V NOCI ČESKY. PŘÍBĚH ANNY KRISTINE MAGNÚSDÓTTIR A JEJÍHO OTCE ZE ZLÍNA
- Roman Pech
- 19. 6.
- Minut čtení: 7
Aktualizováno: 22. 6.
Novinářka a spisovatelka Anna Kristín Magnúsdóttir po celý život spojovala Island a Českou republiku. Její otec dorazil do Reykjavíku jako devatenáctiletý emigrant v roce 1947 a na ostrově nakonec zůstal natrvalo.
Když Miroslav Randolf Mikulčák v lednu 1947 vystoupil v Reykjavíku, netušil, že na Islandu stráví zbytek života. Naučil se jazyk, přijal jméno Magnús Rafn Magnússon a vychoval tři dcery. Jedna z nich, novinářka Anna Kristín Magnúsdóttir, mi po letech vyprávěla o otci, který doma mluvil jen islandsky, ale ze spaní se vracel do rodné češtiny.
Když usnul, někdy prý vykřikoval slova, kterým jeho rodina nerozuměla. Jeho dcera Anna Kristín Magnúsdóttir mi o tom vyprávěla s lehkým úsměvem, jako by šlo o drobnou rodinnou zvláštnost, která k jejich životu patřila odjakživa. Tehdy jsem ještě netušil, že v té jediné větě se skrývá celý příběh českého emigranta, který našel nový domov na Islandu, a dcery, která mezi dvěma jazyky a dvěma světy vyrůstala přirozeně, bez hranic mezi nimi.
Miroslav ze Zlína
Miroslav Randolf Mikulčák se narodil 10. září 1927 ve Zlíně. Vystudoval Baťovu akademii zahraničního obchodu a už jako mladý pracoval v rodinné obuvnické firmě svého otce. Koncem roku 1946 odjel na obchodní cestu do Londýna. Bylo mu devatenáct let a silně cítil, jak se poválečné Československo mění — jak soukromé podnikání zaniká a jak svoboda, kterou znal z domova, postupně mizí.
Odchod si připravil pečlivě. Získat povolení nebylo jednoduché, a tak mu starší bratr Vladimír pomohl získat vízum a rodina zřejmě věděla, že svoboda je pro něj důležitější než cokoli jiného. Miroslav už se z Londýna do Československa nevrátil. Místo toho 2. ledna 1947 vystoupil v Reykjavíku. Cesta, která měla být jen krátkou zastávkou, se změnila v celý život. Od první chvíle měl pocit, jako by tam už někdy byl. Rychle si zvykl na islandský způsob života a nikdy si nestěžoval na počasí, jídlo ani místní zvyky.
Nový domov
Island nebyl náhodná volba. Rodinná obuvnická firma obchodovala s islandským dovozcem obuvi Ólim J. Ólasonem, který se po jeho příjezdu stal prvním zázemím i oporou. Mikulčák začal pracovat v jeho společnosti, učil se jazyk a postupně si budoval život v zemi, která mu byla překvapivě blízká. Podle vlastních slov měl od začátku pocit, jakoby už tam někdy byl.
A z několika měsíců se postupně staly roky a desítky let.
Naučil se islandsky, našel si přátele a vybudoval vlastní profesní dráhu. Později se stal ředitelem společnosti Sænsk-íslenska frystihúsið a následně začal podnikat na vlastní účet. Na Islandu zastupoval mimo jiné i české zemědělské stroje.
Z Čecha Islanďanem
V roce 195o potkal dívku, s níž si nebyli lhostejní. O dva roky později se s Elín Kristjánsdóttir oženil. Narodily se jim tři dcery. Nejstarší z nich byla Anna Kristine.
Podle jejího vyprávění existovala čeština v jejich domě jen jako vzdálená ozvěna. Otec s nimi mluvil výhradně islandsky. Čeština se zúžila na několik slov — „Dobrý den“, „Veselé Vánoce“ nebo „párek v rohlíku“ a „maminka". A přesto tam byla přítomná jinak. Anna mi říkala, že ji někdy slyšela jen ze spánku — když její otec v noci vykřikoval slova, kterým nerozuměla ani ona, ani její sestry.
Po jedenácti letech na Islandu, v roce 1958, přijal Miroslav islandské občanství a změnil jméno na Magnús Rafn Magnússon. V té době byla islandizace jmen přistěhovalců běžnou praxí, někdy i úředním požadavkem. Jméno se změnilo, ale člověk pod ním zůstal stejný.
Spojení dvou světů
Když jsem Annu Kristínu Magnúsdóttir poprvé potkal v roce 2010 během natáčení o islandské finanční krizi a výbuchu sopky Eyjafjallajökull, působila, jako by byla přirozenou součástí každého místa, kam jsme přišli. Usměvavá a energická. Okamžitě nás vzala mezi své, prováděla nás Reykjavíkem, domlouvala natáčení a představovala lidi, ke kterým bychom se jinak nedostali a místa, kde by nás bez ní nepřijali tak snadno.
Měla zvláštní schopnost otevírat dveře — a ještě zvláštnější schopnost dělat z cizích lidí součást svého světa.
Jednou nám s kamarádkou Jiřinkou, která mi tehdy pomáhala s natáčením, domluvila oběd na trochu netradičním místě - v místním domově důchodců. Dostali jsme studenou mléčnou polévku s ovocem. Jídlo, které nás zaskočilo víc, než jsme čekali. Kolem nás seděly starší islandské ženy, které nás s tichým zájmem sledovaly, jak jíme.
Nešlo ani tak o chuť. Spíš o situaci samotnou — o to, že jsme byli hosté v prostředí, kde se nic nevysvětluje, jen se očekává, že se přizpůsobíte.
A tak jsme jedli. Pomalu, opatrně, s úsměvem, který nebyl o jídle, ale o tom, že některé situace prostě nejde odmítnout.
Dva domovy
Anna měla ve svém bytě fotografii Václava Havla, někdejšího prezidenta České republiky. Visela na zdi v místě, kde si jí musel všimnout každý příchozí hned v předsíni a pod ní viselo zarámované osobní poděkování z roku 1998. Rok před tím postihly republiku velké povodně, které zdevastovaly mnoho regionů. Anna, která se cítila být Češkou stejně jako Islanďankou, zorganizovala v Reykjavíku benefiční koncert a jeho výtěžek věnovala České republice na obnovu škod. Ten dopis s poděkováním od prezidenta pro ni nebyl jen formální — byl to tichý most mezi Islandem a zemí jejího otce.
Na Island jezdím od roku 1996. Okouzlil mě svou atmosférou, a stejně jako Miroslav Mikulčák jsem měl hned napoprvé pocit, jakobych tam už někdy musel být. Od chvíle, kdy jsem poznal Annu, se tahle země pro mě ještě změnila. Už to nebyl jen přitažlivý ostrov na severu. Stalo se z něšj místo, kde jsem někoho znal.
Pokaždé, když jsme se potkali, chtěla poznat i lidi kolem mě. Zvala nás k sobě domů, kde se přirozeně mísily světy i jazyky. Mluvili jsme o věcech, které neměly nic společného s prací, ale spíš s tím, jak lidé žijí své životy mezi tradicí a každodenností. Narodila se sice v Reykjavíku, ale když vyprávěla o dětství, často se vracela ke Straumfjarðaře na Snæfellsnesu, kde trávila všechna letní prázdninová období. Právě tam si vytvořila vztah ke krajině, islandským příběhům a možná i k víře v huldufólk, elfy a trolly, o nichž později mluvila s naprostou samozřejmostí, jako o přítomnosti, která je sice neviditelná, ale ne o nic méně skutečná. Nebyla to póza ani romantická představa — spíš způsob, jak číst svět.
Jednou se dokonce urazila, když jí jedna z mých kamarádek řekla, že je to nesmysl. Anna to nevzala jako spor o názor, ale jako nepochopení něčeho, co je pro ni přirozenou součástí reality.
Od Bechorvky k hákarlu
Anna ráda sedávala se sklenkou Becherovky, kterou jsem jí občas přivezl z Česka. Říkala, že je to pro ni „lék“ na různé neduhy. Na oplátku mi při každé návštěvě nabízela Brennivín a Tópaz, tradiční islandský alkohol. Mohla za to moje vlastní chyba. Kdysi dávno jsem totiž koupil malou láhev, abychom je s kamarády ochutnali, a Anna si to zapamatovala. Od té doby se Brennivín stal povinnou součástí našich setkání.
Stejně nezapomněla ani na okamžik, kdy jsem jí napsal, že bych si k obědu rád dal hákarl, fermentovaného žraloka, jednu z nejslavnějších islandských specialit. Odpověď přišla téměř okamžitě. Směs zděšení, pobavení a nevěřícnosti. Hákarl je totiž přesně ten druh jídla, o kterém se na Islandu mluví mnohem častěji, než se skutečně jí. Kdo se někdy odvážil ochutnat, ten ví proč.
Anna mě během let naučila i několik islandských kulinářských zvláštností. Jednou mě pozvala na oběd a připravila jehněčí maso. Islandské jehněčí patří k tomu nejlepšímu, co lze na ostrově ochutnat, a ani tentokrát nezklamalo.
Překvapení ale čekalo vedle na talíři. Jako přílohu podávala šťouchané brambory posypané moučkovým cukrem a skořicí. Přiznám se, že jsem váhal.
Anna však nepřipouštěla diskusi. Tvrdila, že to musím alespoň ochutnat. A tak jsem poslechl.
Ukázalo se, že kombinace, která zní českým uším téměř jako kuchařský omyl, funguje překvapivě dobře. Sladká chuť cukru a skořice se s bramborami doplňovala způsobem, který bych nikdy nečekal.
Anna měla radost, že mě přesvědčila. Nebyla to jen otázka jídla. Taková byla ve všem. Ráda otevírala lidem dveře do svého světa a s nakažlivým nadšením je přesvědčovala, aby zkusili něco, co by je samotné nikdy nenapadlo.
Jeden smích a jeden milenec
Historek měla Anna v zásobě nespočet. Když vzpomínala na rodinu, často se rozesmála ještě dřív, než se dostala k pointě. Jednou mi vyprávěla, jak se její maminka vyptávala, kdo vlastně jsem. Anna jí prý zcela spontánně odpověděla, že jsem její milenec. Když mi to po letech líčila, smála se tak, že se skoro nemohla nadechnout. Snad ještě víc než vlastní odpověď ji pobavilo, jak přirozeně z ní tehdy vyšla.
Právě taková byla. Uměla být vážná i nesmírně veselá, pohybovala se mezi novinařinou, literaturou a veřejným životem, ale o vlastních úspěších mluvila jen zřídka. Přitom prošla tiskem, televizí i rozhlasem a podílela se na investigativní práci, která získala významné ocenění. Dozvěděl jsem se to až mnohem později. Sama se tím nikdy nechlubila. Brala to jako součást své práce, ne jako důvod k obdivu.
Anna měla velké srdce. A nepatřilo jen lidem. Milovala zvířata, především kočky. Dlouhá léta se angažovala v islandském Kattavinafélag Íslands, sdružení na ochranu koček, a veřejně upozorňovala na osudy opuštěných a týraných zvířat. Nebyla to jen formální funkce. Když o kočkách mluvila, bylo zřejmé, že jí na nich opravdu záleží.
Doma jí společnost dělal kocour, který měl v domácnosti téměř stejné postavení jako rodinný příslušník. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby měl v některých situacích postavení ještě o něco vyšší. Taková už Anna byla. Do jejího světa se bez problémů vešli přátelé, náhodní hosté, rodinné příběhy i zvířata, která potřebovala pomoc.
Když dnes přijedu na Island, vždycky si na Annu vzpomenu na místech, která mi kdysi ukazovala. Na silnicích mezi lávovými poli Snaefelsnessu, v ulicích Reykjavíku nebo ve chvílích, kdy se rozhovor stočí k elfům, českým kořenům nebo starým rodinným příběhům.
Její otec odešel ze Zlína a našel nový domov na Islandu. Anna pak celý život spojovala oba světy způsobem, který byl stejně přirozený jako její smích.
A možná právě proto si na ni po letech vzpomínám tak často.
Další články o Islandu, jeho obyvatelích, historii, ságách, přírodě a zatmění Slunce najdete ZDE
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře