GRÓNSKO: MÍSTO, KDE ŽIJE VÍC PSŮ NEŽ LIDÍ, A O KTERÉ SE TEĎ PŘETAHUJÍ VELMOCI
- Roman Pech
- 18. 2.
- Minut čtení: 3
Aktualizováno: 21. 2.
O Grónsku se teď všude mluví. Titulky řeší diplomacii, velmoci a mocenské ambice. Ale pro mě bude mít Grónsko vždycky úplně jinou vůni. Vůni ostrého, ledového vzduchu, ticha přerušovaného jen praskáním ker a vzdáleným štěkotem psů.
Byl jsem tam s partou kamarádů v roce 2013. Letěli jsme vrtulovým letadlem z islandského Reykjavíku. Tři hodiny nad oceánem a rozsáhlým grónským ledovcem Sermeq Kujalleq vám dají dost času uvědomit si, že míříte na úplně jiný konec světa.
Ilulissat: město lidí a psů
Naší cílovou destinací byl Ilulissat – město na západním pobřeží, kde dnes žije zhruba 4 500 obyvatel. A říká se, že psů je tu minimálně stejně – často i víc než lidí.
Tažní psi tu nejsou turistická atrakce. Jsou součástí kultury a přežití. Drží se v ohradách bez hrazení na okraji města, rozesetých po svazích nad zátokou. Přes den působí klidně, skoro lhostejně. Ale večer…
Párkrát jsme šli k zálivu Kangia pozorovat a fotit polární záři. Mráz štípal do tváře, nad hlavou se rozlévalo zelené světlo a krajina působila téměř nadpozemsky. A pak přišel čas krmení.
Nejdřív se ozval jeden hlas. Pak další. A během pár desítek vteřin se celé okolí naplnilo vytím tisíců tažných psů.
Nebyl to jen zvuk. Byla to vlna. Vibrace, která vám projede tělem a bezezbytku zaplní hlavu. Trochu strašidelná, syrová, pradávná zvuková kulisa, která vám připomene, že jste v Arktidě – a že tady má příroda poslední slovo.
Tehdy jsem opravdu pochopil, že jsem tady cizinec.
Všechno je jiné.
Lidé jsou jiní.
Prostředí je jiné.
Vzduch je jiný.
Jazyk je jiný.
„Qujanaq“ (čti kujanak) znamená děkuji. A naučíte se ho rychle, protože v tak drsných podmínkách si lidské vstřícnosti vážíte dvojnásob.
Galerie Ilulissat, Grónsko
Místo, kde končí mapa
V září toho roku panovala nejmírnější zima za posledních 80 let. Sněhu bylo málo a místní nám rozmluvili psí spřežení. Kdybychom na tom trvali, klidně by s námi jeli. Ale varovali nás, že by to nebyl příjemný zážitek. Kdyby saně v rychlosti dopadly na plochu bez sněhu, dost bychom to prý cítili v zádech. Psi totiž neběží, tak, jak bychom si představovali běh, ale přímo letí tryskem.
Místo toho jsme tedy sedli na malou loď a vydali se do osady pár kilometrů od města – Oqaatsut (dánsky Rodebay). Samotná cesta lodí byla nečkaně dobrodružná. Fičel silný vítr, příď lodi se odrážela od hřebenů vln do výšky a slaná vodní tříšť nás zkrápěla skoro celou cestu. Stáli jsme na palubě a drželi se včeho, čeho se držet dalo. Malé kajuta uprostřed lodi byla beznadějně zaplněná ostatními cestujícími.
Když vystoupíte v Oqaatsutu, máte pocit, že jste na ostrově, který byste dokázali přejít napříč za pár minut. Mezi domy je jen krátká cesta vyšlapaná v kamení a sněhu, kolem líně plavou ledové kry a všechno působí zmenšeně – jako model světa.
Je tam jen pár barevných domků, konstrukce na sušení ryb, které se ve větru lehce pohupují, a malá škola. Nic víc. A přesto to působí jakoby tam nic nechybělo, jako uzavřený mikrosvět, kde se žije podle rytmu počasí a moře.
Ticho je tu jiné než kdekoliv jinde. Není prázdné. Je plné prostoru.
Galerie: Quaatsut
Proč se dnes o Grónsko hraje velká hra
Zatímco my jsme tehdy řešili, jestli si dát sušenou rybu, svět dnes řeší mnohem vážnšjší věci. Grónsko totiž není jen romantická arktická pustina. Je to strategický klíč k Arktidě.
Formálně je součástí Dánska, má ale rozsáhlou autonomii. A právě jeho poloha z něj tvoří geopolitickou kartu první velikosti. Tání ledu otevírá nové námořní trasy mezi Amerikou, Evropou a Asií. Pod ledem jsou nerostné suroviny. A z vojenského hlediska jde o ideální bod pro kontrolu severního Atlantiku.
Už během svého prvního prezidentského mandátu chtěl Donald Trump Grónsko koupit pro Spojené státy. Tehdy to znělo skoro jako anekdota. Jenže zájem USA o Arktidu je dlouhodobý a velmi vážný.
Nedávno do Grónska přiletěl i dánský král Frederik X na setkání s premiérkou Mette Frederiksen, aby symbolicky potvrdil, že Grónsko zůstává pevnou součástí Dánského království. V Arktidě se totiž hraje hra, která se nevede hlasitě – ale o to je důležitější.
Malé město, velký svět
Když si dnes čtu zprávy o tom, kdo chce Grónsko koupit, získat nebo „strategicky zajistit“, vybaví se mi spíš to vytí psů nad Ilulissatem. Ten okamžik, kdy vám dojde, že jste jen návštěvník v krajině, která tu zůstane dlouho po nás.
Pro místní je to domov, který by neměnili, pro cestovatele silný existenciální zážitek. Pro velmoci strategická pozice na mapě.
A mezi tím vším stojí město s pár tisíci obyvatel a s pár tisíci tažných psů, a večer co večer se tam rozezní sbor, který vám zůstane v hlavě navždy.
Qujanaq. Ajunnginniarit. ❄️
Komentáře