PĚT DNÍ TRAJEKTEM PŘES FAERSKÉ OSTROVY. CESTA NA ISLAND MŮŽE BÝT DOBRODRUŽNÁ
V červenci 2006 jsem se poprvé vydal na Island. Cesta vedla mikrobusem z Prahy do dánského Hanstholmu, odtud trajektem Norröna přes Faerské ostrovy až do Seyðisfjörðuru. Během dvanácti dní jsme objeli celý ostrov. Tehdy jsem ještě netušil, že se na Island budu vracet znovu a znovu.
Začalo to v Hanstholmu
Moje první cesta na Island nebyla leteckým výletem na prodloužený víkend. S cestovní kanceláří Periscope Skandinávie jsme vyrazili mikrobusem z Prahy do dánského Hanstholmu, kde jsme se nalodili na trajekt Norröna. Čekala nás několikadenní plavba severním Atlantikem, zastávka na Faerských ostrovech a teprve potom Island.
Už cesta tam byla sama o sobě dobrodružstvím.
Viděli jsme delfíny, ovce na Shetlandských ostrovech i ropné plošiny. Od druhého dne už ale kolem nás nebylo skoro nic než oceán. Voda na všechny strany, obzor bez pevniny a pod námi loď, která se pohybovala podle toho, co jí dovolily vlny.
Člověk si uvědomí, jak obrovský je oceán, teprve když se několik dní dívá jen na něj. Pevnina přestane být samozřejmostí. Najednou je to něco vzdáleného, co se může objevit až za mnoho hodin.
Moře bylo rozbouřené a Norröna se pořádně houpala. Nejvíc jsme to cítili na přídi, kde jsme měli kajutu bez oken. Pro jistotu jsem si přivezl Kinedryl, ale nakonec jsem ho vůbec nepotřeboval. Houpání mi kupodivu nevadilo. Dokonce se mi líbilo. A to přes to, že večer jsem se na horní palandě v kajutě musel připoutat bezpečnostními pásy, abych neskončil na zemi. Během usínání měl člověk pocit, jakoby jezdil pořád dokola na horské dráze.
Někteří spolucestující se mi kvůli práškům předtím smáli. Druhý den ráno už se ale ptali, jestli bych jim nějaký nedal. Moře totiž mělo na jejich žaludky úplně jiný názor než oni sami.
Trajekt Norröna: cesta z Dánska na Island
Úsek | Odjezd | Příjezd | Doba plavby |
Hirtshals – Tórshavn | neděle 15:00 | úterý 7:30 | cca 40,5 h |
Tórshavn – Seyðisfjörður | úterý 13:00 | středa 9:00 | cca 20 h |
Celkem | neděle | středa | cca 66 h |
Další praktické informace:
Dopravce: Smyril Line
Loď: Norröna
Trasa: Hirtshals (Dánsko) – Tórshavn (Faerské ostrovy) – Seyðisfjörður (Island)
Možnost přepravy osobních aut, obytných vozů i motocyklů.
Oficiální jízdní řád: Smyril Line – Sailing Schedule 2027.
Faery, kde oceán ukázal svou sílu
Třetí den jsme dopluli do Tórshavnu. V přístavu jsme si vyměnili peníze a já se poprvé setkal s faerskými bankovkami. Připadaly mi tak zvláštní a v podstatě neestetické, že jsem si jednu schoval dodnes.
Na Faerských ostrovech jsme strávili dva dny. Byla to nádherná změna po nekonečné hladině oceánu. Zelené svahy, malé osady, strmé pobřeží a moře, které dokázalo během chvíle ukázat, že tu člověk nemá nic pod kontrolou.
Jedna z plaveb na malé lodi se změnila v pořádnou zkoušku. Foukal silný vítr, vlny se zvedaly a rozbíjely se o příď. Voda zalévala palubu a my jsme byli rádi, když jsme konečně bezpečně zakotvili v přístavu.
Na jednom z drobných ostrůvků, kde stálo jen několik domků, jsme viděli obrovská hejna papuchalků. A také jejich lovce, otce se synem. Po návratu nesli síť plnou ptáků do jedné z chalup.
Byl to výjev z úplně jiného světa. Život daleko od měst, v krajině, kde počasí, moře a tradice po generace určovaly, jak se lidé uživí. Tehdy jsem ještě netušil, kolik podobných obrazů si z Islandu a jeho okolí odvezu v paměti.
Plavba kolem skal na Faerských ostrovech. Skalní útvary vyčnívající z moře jako samostatné ostrovy na Faerách. Foto: Roman Pech Ostrov zahalený mrakem je součástí Faerských ostrovů. Foto: Roman Pech Na Faerských ostrovech je mimo hlavní město velmi řídké osídlení. Foto: Roman Pech Útes Villingadalsfjall na Faerských ostrovech připmíná římský amfiteátr. Foto: Roman Pech Vesnice Viðareiði na ostrově ViðoyFoto: Roman Pech Fjord na Faerských ostrovech. Foto: Roman Pech Ovce jsou na Faerách jedním z hlavních způsobů obživy. Foto: Roman Pech Faerské ovce. Foto: Roman Pech Vysoko na útesu na fjordem. Foto: Roman Pech Pohled z vrcholu útesu Villingadalsfjall na fjord. Foto: Roman Pech Rybář na Faerských ostrovech. Foto: Roman Pech Místní obyvatelé si rozdělují rybí úlovek. Foto: Roman Pech Obyvatelé Faerských ostrovů žijí skromě. Foto: Roman Pech Útesy na ostrově Mykines jsou v létě obsazeny koloniemi Papuchalků severních. Foto: Roman Pec Kolonie Papuchalků severních na ostrově Mykines. Foto: Roman Pech Papuchalkové odpočívají na útesech ostrova Mykines. Foto: Roman Pech Papuchalci jsou na Faerských ostrovech přes léto velmi hojným ptačím druhem. Foto: Roman Pech Pár dní v roce smějí místní obyvatelé papuchalky lovit. Foto: Roman Pech Otec se synem na lovu papuchalků. Ostrov Mykines. Foto: Roman Pech Lovci si odnášejí úlovek domů. Foto: Roman Pech Tradiční vesnice Mykines na stejnojmenném ostrově na Faerských ostrovech. Foto: Roman Pech Papuchalci na útesu nad mořem. Foto: Roman Pech Papuchak severní. Foto: Roman Pech Kolonie papuchalků severních na útesu. Foto: Roman Pech Stará část metropole Faerských ostrovů Torshavenu. Foto: Roman Pech Trajekt Norröna v přístavu Torshaven. Foto: Roman Pech
Když se před námi vynořil Island
Po Faerských ostrovech jsme pokračovali k Islandu. Cílem byl Seyðisfjörður, přístav na východě země, ukrytý hluboko mezi mohutnými horami.
Když se před námi začaly objevovat islandské skály, dojalo mě to. Připadal jsem si jako v nějakém dobrodružném filmu. Ostrov byl zpočátku téměř celý zahalený v mracích a odhaloval se nám jen pomalu, jako by si své tajemství chtěl ještě chvíli nechat pro sebe. V šedobílých závěsech se postupně rýsovaly první siluety skal a hor. S každou další minutou nabývaly na zřetelnosti, až se před námi začala otevírat skutečná islandská krajina. Byl to nesmírně působivý okamžik. Po pěti dnech na moři jsme konečně spatřili cíl naší cesty.
Dodnes vlastně nedokážu přesně říct, čím to bylo. Možná tím, že jsme za sebou měli několik dní plavby otevřeným oceánem a pevnina se pomalu vynořila v celé své mohutnosti. A možná jsem už v tu chvíli někde uvnitř tušil, že přijíždím na místo, které mě bude přitahovat ještě dlouho poté, co odtud zase odjedu. Ten pocit tajuplnosti se později odrazil v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Od první chvíle jsem hltal všechno kolem sebe. Každý pohled, každý nový název, každou zajímavost. Jména míst mi utkvěla v paměti často už při prvním zaslechnutí. Stejně tak legendy a příběhy, které nám průvodce během cesty vyprávěl. Jako bych se nechtěl nechat připravit ani o jediný detail toho světa, do kterého jsem právě vstoupil.
Island pro mě nebyl jen souborem krásných výhledů. Za každým místem se skrýval příběh a za každým názvem kus krajiny. Postupně jsem začínal chápat, že islandská jména nejsou jen slova, která se cizinec musí naučit vyslovovat. Často v sobě nesou popis místa, jeho vlastnosti nebo stopu dávného příběhu.
A někde mezi horami, vodopády a lávovými poli se do toho všeho vplétali trollové a elfové. Legendy, které nebyly jen ozdobou vyprávění, ale přirozenou součástí způsobu, jakým lidé o své zemi mluví.
Polární den: když se noc odmítá setměním stát
Trajekt na Island s námi dorazil 12. července a čekalo nás dvanáct dní cestování. V té době tam slunce v noci prakticky nezapadá. Alespoň ne tak, jak jsme byli zvyklí z domova.
Jednou jsme seděli venku před ubytováním, povídali si a nikomu se nechtělo dovnitř. Bylo příjemně, kolem panovalo ticho a obloha zůstávala světlá. Najednou se někdo podíval na hodinky a překvapeně řekl:
„To už je jedna hodina?“
Venku bylo světlo jako kolem poledne. Slunce se drželo těsně nad obzorem, jako by se chtělo na chvíli schovat, ale nakonec si to rozmyslelo a začalo znovu stoupat.
Tehdy nám došlo, proč mají na Islandu v ubytování tak těžké závěsy, přes které nepronikne téměř žádné světlo. Když člověk přijede ze střední Evropy, není na něco takového připravený. Tělo mu říká, že už je dávno noc, jenže oči vidí den.
Nechtělo se nám spát. Připadalo by nám skoro škoda zavřít oči, když venku pořád bylo co vidět. Jenže tělo mělo po několika dnech cestování, dlouhých přejezdech a zážitcích vlastní názor. Nakonec si odpočinek vynutilo.
Polární den byl jedním z prvních okamžiků, kdy jsem pochopil, že Island se neřídí pravidly, na která jsem byl zvyklý.
Horká voda, hákarl a jména, která vyprávějí příběhy
Během dvanácti dní jsme procestovali Island kolem dokola a postupně se vrátili do Reykjavíku. Na cestě jsem poznával věci, které dnes k Islandu neodmyslitelně patří, ale tehdy pro mě byly nové.
Pochopil jsem, co znamená koupel v horké termální vodě. Nejen jako příjemné zahřátí po dlouhém dni, ale jako součást islandského života. Teplá voda, pára stoupající do chladného vzduchu a chvíle, kdy člověk přestane řešit kilometry, počasí i to, co ho čeká další den.
Poznával jsem také islandskou kuchyni. Včetně hákarlu, fermentovaného žraločího masa, jehož pověst člověka předchází ještě dlouho předtím, než ho skutečně ochutná. A když ho ochutná, dlouho se mu ta chuť vybavuje.
A pak tu byly názvy. Eyjafjallajökull, Landmannalaugar a desítky dalších. Zpočátku zněly jako slova z jiného jazyka, který se člověk nikdy nemůže naučit. Jenže čím víc jsem zemi poznával, tím víc mi připadalo, že její jména k ní patří stejně přirozeně jako hory, ledovce a řeky.
Každý název byl klíčem k dalšímu místu. A s každým místem přicházel nový příběh.
Landmannalaugar a barvy, které si pamatuji dodnes
Jedním z vrcholů cesty pro mě bylo Landmannalaugar. Barevné hory islandského vnitrozemí měly být jedním z nejkrásnějších míst celé cesty. Jenže když jsme dorazili, přivítal nás déšť a šedá clona.
Krajina se schovala za mraky. Člověk mohl jen tušit, co se za nimi skrývá.
Těsně před odjezdem směrem k Reykjavíku se ale počasí náhle změnilo. Vysvitlo slunce a všechno se zalilo jasnými, zářivými barvami.
Ten okamžik mám v paměti dodnes.
Možná to nebylo jen samotnou krásou krajiny. Bylo to i tím kontrastem. Ještě před chvílí jsme stáli v dešti a šedi, a najednou se před námi otevřel svět barev, které působily téměř neskutečně.
Island mě tehdy naučil, že jeho krása se nedá objednat na konkrétní hodinu. Člověk musí přijmout déšť, vítr i chvíle, kdy skoro nic nevidí. A pak může přijít několik minut, které si pamatuje celý život.
Trajekt Norröna v dánském přístavu. Foto: Roman Pech Na palubě Norröny. Foto: Roman Pech Norröna vyplouvá z přístavu Hanstholm. Foto: Roman Pech Trajekt Norröna opouští pevninu. Foto: Roman Pech Trajekt se blíží k islandskému pobřeží. Foto: Roman Pech Mikrobus společnosti Periscope Skandinávie překovává mělkou ledovcovou řeku na Islandu. Foto: Roman Ve vnitrozemí museli cestující občas pomoci vytlačit zapadlý vůz z písku. Foto: Roman Pech Cesta do vnitrozemí Islandu. Foto: Roman Pech Nejvodnatější vodpád Evropy Dettifoss. Foto: Roman Pech Islandští koně se napájí u řeky. Foto: Roman Pech Obojživelné plavidlo s turisty v ledovcové laguně Jökullsárlón. Foto: Roman Pech Koupel v horké vodě v jeskyni Grjótagjá na severu Islandu. Foto: Roman Pech Koupel v jeskyni Stóragjá. Foto: Roman Pech Jezírko s termální vodou v Landmannalaugaru. Foto: Roman Pech Gejzír Strokkur během jednoho z výbuchů. Foto: Roman Pech
Dvanáct dní, které neskončily odjezdem
Když jsme se po cestě kolem celého ostrova vrátili do Reykjavíku, měl jsem za sebou dvanáct dní plných obrazů, příběhů a nových slov. Viděl jsem krajinu, kterou jsem do té doby znal jen z představ, a poznal zemi, jejíž rytmus byl úplně jiný než ten, na který jsem byl zvyklý.
Věděl jsem, že na Islandu nejsem naposledy.
Nebylo to žádné velké rozhodnutí ani slib. Spíš tiché přesvědčení, které ve mně zůstalo. Některá místa člověk navštíví, vyfotografuje a časem na ně vzpomíná. A pak existují místa, která se mu dostanou pod kůži a už tam zůstanou.
Island se pro mě stal jedním z nich.
A nebyl jsem jediný. Pokud vím, všichni moji tehdejší spolucestující se na Island vrátili ještě alespoň jednou.
Možná jsme si z té první cesty každý odvezli něco jiného. Já jsem si odvezl vědomí, že jsem objevil místo, kam se budu chtít vracet. A také pocit, že jsem tu zemi sice viděl poprvé, ale jako bych ji už někde dávno znal.
Od té doby jsem se na Island vracel mnohokrát. Pokaždé jsem poznal něco nového, pokaždé mě něčím překvapil. Ale vzpomínka na první cestu zůstala zvláštní.
Protože právě tehdy se z Islandu, vzdáleného ostrova uprostřed Atlantiku, stalo místo, které pro mě znamená mnohem víc než jen cíl na mapě.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře