TŘI DNY POD STANEM V LANDMANNALAUGARU: KDYŽ ISLAND UKÁŽE SVOU NEVLÍDNOU TVÁŘ
- Roman Pech
- 10. 7.
- Minut čtení: 6
Když jsem v roce 2009 plánoval další cestu na Island, měl jsem v hlavě několik míst, která jsem znal z předchozích let a kam jsem se chtěl vrátit na delší dobu. Jedním z nich byl Landmannalaugar – oblast, o níž se často říká, že patří k nejkrásnějším na celém Islandu. Barevné ryolitové hory, lávová pole, horké prameny a krajina připomínající jinou planetu. Nebylo to místo, které člověk jen projde cestou dál. Byla to krajina, kterou bylo potřeba prožít. Jenže Island měl tentokrát jiné plány.
Už cesta naznačovala, že něco nebude v pořádku
Do Landmannalaugaru jsem jel autobusem z Reykjavíku. Cesta sama o sobě byla zážitkem. Člověk postupně opouští civilizaci, asfalt mizí, krajina se mění a kolem zůstávají jen lávová pole, hory a brody. Čím blíž jsme ale byli cíli, tím víc bylo jasné, že počasí není ideální.
Pršelo, foukal silný vítr a voda z hor začínala plnit koryta řek. Islandská vysočina není místo, kde by člověk mohl špatné počasí jednoduše ignorovat. Nejde jen o to, že zmoknete. Počasí může rozhodnout o tom, jestli se vůbec někam dostanete.
Po příjezdu do Landmannalaugaru jsem zamířil k chatě a kempu. Čekal jsem, že si postavím stan, uložím věci a začnu si užívat první den v horách. Sám jsem chvíli váhal, jestli nebude lepší odjet, všude byla totiž jen voda, voda, voda... a vichřice. A pak přišlo varování.
Mladá žena z personálu národního parku se na mě podívala a řekla mi, že bych měl raději okamžitě odjet.
„Počasí je hrozné. Nahoře je vichřice, řeky stoupají a všechno je mokré. Tady se teď nedá být. Vy hned teď sednete zpátky do autobusu a odjedete do Reykjavíku.“
Byla to rada člověka, který to místo znal. Nešlo o strach z trochy deště. Šlo o zkušenost s krajinou, kde počasí dokáže během několika hodin změnit situaci. Stejně jsem neposlechl.
Poslední možnost přestoupit
Ještě během cesty z Reykjavíku řidič autobusu zastavil a nabídl cestujícím možnost pokračovat dál jiným spojem do Þórsmörku. Landmannalaugar prý nebyl v současných podmínkách dobrá volba.
Většina lidí odešla, zůstali jsme tři. Mladý pár z Francie a já.
Možná to byla tvrdohlavost. Možná pocit, že když jsem sem jel takovou dálku, nechci po několika minutách zase odjet. V hlavě jsem měl představu krásných horských stezek a barevných svahů. Ale pohled skrz vlhké okno autobusu moc nadějí nevzbuzoval.
Dnes už nevím proč, ale tehdy jsem prostě jel dál a neodjel ani po poměrně ostře vyřčené radě ženy z personálu kempu.
Objevte další příběhy z cest po Islandu, historii, islandské ságy, desítky článků o úplném zatmění Slunce 2026, praktické tipy i méně známá místa. Vše najdete na našem blogu.
Kemp nebo nouzový tábor?
Postavit stan v takovém počasí nebylo jednoduché. Déšť padal téměř vodorovně a vítr se opíral do stanu tak, že člověk měl pocit, že ho každou chvíli zvedne ze země.
Navíc jsem měl po příjezdu dojem, že v kempu skoro nikdo není.
To, kde všichni jsou, jsem zjistil až o něco později.
Když jsem poprvé přišel do umývárny, úplně mě to vyděsilo. Všude visely promočené karimatky, spacáky, stany a kusy oblečení. Odhadem asi dvacet lidí se snažilo usušit alespoň to něco málo z vybavení. Umývárna se proměnila doslova v nouzový tábor pro uprchlíky před islandským počasím. Některým návštěvníkům vítr dokonce utrhl stan ve chvíli, kdy v něm nikdo nebyl a odnesl ho desítky metrů až do řeky.
V tu chvíli jsem začal chápat, proč mi v chatě doporučovali odjet. Jenže teď už to nešlo.
Tři dny mezi dvěma stěnami stanu
Déšť pokračoval. Celý zbytek dne, celou noc. Ráno jsme se dozvěděli, že řeky natolik stouply, že je není možné projet a nedostanou se tam ani autobusy a tak jsme v kempu uvězněni, dokud se situace nezlepší. A tak to pokračovalo dál, den za dnem, noc za nocí.
Tři dny jsem prakticky neopustil stan. Člověk si po několika hodinách přestane všímat deště. Jen poslouchá, jak bubnuje do tropika, a čeká, jestli vítr zase zesílí. Ven jsem chodil jen tehdy, když bylo nutné dojít do sprch nebo na toaletu. Jinak nebyl důvod vystavovat se větru a vodě. Venku se dalo vydržet maximálně pár desítek vteřin.
Ze stanu jsem pozoroval. jak se dva zoufalí cestovatelé pokouší ukotvit svůj utržený stan a v dešti stavěli z lávových kamenů jakousi stěnu, která měla trochu utlumit nárazy větru.
Déšť byl chvílemi téměř horizontální a spolu s vichem se opíral do stěn stanu tak silně, až to bylo chvílemi strašidelné. Hlavně v noci. Každou chvíli jsem čekal, že i se stanem udělám pár kotrmelců. Uvnitř byl vlhký vzduch, mokré věci a v mojí hlavě stále stejná otázka: kdy to skončí?
Člověk si v takové situaci uvědomí, jak rychle se změní jeho potřeby. Najednou není důležité, kam půjde na túru nebo co ještě uvidí. Důležité je, aby zůstal suchý spacák a aby stan vydržel.
A právě tady se ukázal další problém. Nikdy mě nenapadlo, že voděodolnost stanu není věčná. Třetí den v noci se mi zdálo, že uvnitř něco teče a bohužel, bylo to tak. Návětrná strana stanu nevydržela a začala promokat.
Další problém bylo jídlo.
Moje zásoby nebyly připravené na několik dní čekání.
Měl jsem jen kus islandské goudy a polovinu balení kukuřičného toastového chleba s tím, že si kdykoliv můžu cokoliv koupit v horském obchodě ve starém autobuse, který tady stojí celé roky a je dobře zásobený. Jenže tentokrát to bylo všechno jinak. Zásoby se neměly do kempu kudy dostat a ostatní lidé, kteří tady byli déle než já, postupně všechno vykoupili.
První den byl toustový chléb a sýr docela v pohodě. Druhý den už méně. Třetí den jsem si říkal, že bych si za normálních okolností asi vybral něco jiného.
Ale v tu chvíli to bylo všechno, co jsem měl, i co jsem mít mohl.
Islandská tráva je vzácnost
Když jsem se jednou vrátil ke stanu, zjistil jsem, že něco není v pořádku.
Kolíky byly vytažené a stan na místě držel jen batoh, který ho zatěžkával zevnitř.
Šel jsem se zeptat do chaty, co se děje.
Odpověď mě překvapila.
Stan jsem měl postavený na místě, kde byl kousek trávy a tráva je v Landmannalaugaru vzácná. Místní nechtěli, aby ji návštěvníci ničili, takže mě požádali, abych stan přemístil.
Přestěhoval jsem ho.
Nezbývalo než postavit ho na lávovou škváru.
Bylo to pochopitelné rozhodnutí, ale pro můj stan ne úplně šťastné. Ostré kameny postupně poškodily dno a třetí noc začala voda pronikat dovnitř zespoda. Přicházela odevšad. Shora padala z oblohy, zespoda se tlačila přes dno stanu a ze stran ji hnal vítr.
Nakonec našla cestu i přes místa, kde bych ji už nečekal.
A pak přišel úplně jiný Island
Čtvrtý den ráno se stalo něco nečekaného. Najednou bylo ticho, stan se nevzdouval ve větru. A přestalo pršet, jako když utne.
Obloha se začala otevírat a mezi mraky se objevilo Slunce.
Po třech dnech šedi, vody a větru se Landmannalaugar najednou změnil.
Barevné hory vystoupily z mlhy, lávová pole získala strukturu a okolní krajina vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval z minulých návštěv a možná ještě lépe.
Musel jsem si ji totiž nejdřív zasloužit.
Krásné počasí vydrželo až do konce mého pobytu. Najednou jsem mohl chodit po okolních stezkách, koupat se v horké řece a užívat si místo, kvůli kterému jsem přijel.
Co mě Landmannalaugar naučil
Kdybych tehdy poslechl radu a odjel, viděl bych jen špatné počasí.
Viděl bych déšť, vítr a zavřený kemp.
Ale právě ty tři dny byly nakonec jednou z nejsilnějších vzpomínek na Island.
Landmannalaugar mi ukázal, že Island není jen země krásných fotografií. Je to místo, které má vlastní pravidla. Někdy vás nechá obdivovat svou krásu hned. Jindy vás nejdřív zkouší.
A možná právě proto mají chvíle, kdy po dlouhém dešti vyjde slunce nad islandskými horami, takovou sílu.
Protože víte, co bylo předtím.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře