EVROPA UKLÍZÍ ODPADKY Z PŘÍRODY, ISLAND JE PŘEDEVŠÍM NEODHAZUJE. V ČEM JE ROZDÍL?
Když jsem poprvé přijel na Island, všiml jsem si něčeho, co jsem ze začátku nedokázal pojmenovat. Nemám na mysli sopky, vodopády ani lávová pole. Bylo to něco mnohem obyčejnějšího. Nulový nepořádek! V přírodě na Islandu chyběly odpadky. Žádné PET lahve v příkopech, žádné plechovky, papíry, ubrousky nebo sáčky od svačin pohozené podél silnic. Ani na místech, kam míří davy turistů, nebylo odpadu nijak zvlášť mnoho. A stejné to bylo ve městech. Dokonce i v Reykjavíku.
Pro člověka ze střední Evropy je to překvapivý detail. Čím čstěji jsem na Islandu pobýval, tím víc mě zajímalo, proč tomu tak je. Je za tím silnější vztah místních k vlastní krajině? Výchova? Společenské normy? Nebo prostě jen jinak fungující systém?
Možná od všeho trochu. Ale možná je za tím ještě něco zajímavějšího: že některé věci jsou na Islandu jednoduše považovány za něco, co se nedělá.
Představte si dvě země
Představme si stejného člověka.
Je mu třicet, jede autem, koupí si plechovku piva nebo PET láhev, vypije ji a v ruce mu zůstane prázdný obal.
V obou zemích má úplně stejnou možnost stáhnout okénko a hodit ho do příkopu.
Fyzicky mu v tom nic nebrání. Rozdíl tedy nemusí být v tom, co může udělat, ale v tom, co je pro něj společensky představitelné. A právě tady podle mě začíná být islandský příběh zajímavý.
Možná nejde ani tak o ekologii jako o společenskou normu.
Pokud člověk vyrůstá v prostředí, kde je samozřejmé, že odpad patří do koše nebo si ho člověk odveze domů, pak vyhodit láhev z auta není jen nějaké malé provinění.
Je to něco, co se prostě nedělá.
Samozřejmě neexistuje studie, která by dokazovala, že Islanďané nikdy nevyhazují odpadky z auta, nebo jim venku nevypadnou z ruky. Takový závěr by byl nesmyslný. Ani Island není zemí bez litteringu. (Littering znamená odhazování odpadků na místa, kam nepatří, zejména ve veřejném prostoru a v přírodě.)
Ale řada výzkumů ukazuje něco podstatného: vztah k přírodě, environmentální vzdělávání a proenvironmentální chování spolu na Islandu skutečně souvisejí.
Příroda není kulisa
Na Islandu je příroda všude.
Není to jen místo, kam se člověk vydá jednou za rok na dovolenou. Je kolem něj cestou do práce, při jízdě autem, na výletě, při rybaření, na chatě nebo během obyčejné procházky.
A právě vztah k přírodě se může vytvářet velmi brzy.
Výzkum publikovaný v roce 2025 sledoval 123 dětí ze šesti islandských mateřských škol.
Vědci zkoumali jejich vztah k přírodě, mimo jiné to, zda si pobyt v přírodě užívají, jakou k ní mají empatii a jak se chovají proenvironmentálně.
Výsledek je zajímavý: radost z přírody významně souvisela s proenvironmentálním chováním. Souvislost mezi oběma faktory dosáhla hodnoty 0,51.
Jinými slovy, děti, které měly k přírodě pozitivnější vztah, také častěji vykazovaly chování šetrné k životnímu prostředí.
Ochrana přírody tedy nemusí začínat zákazem.
Může začínat tím, že si dítě přírodu oblíbí, že mu na ní začne záležet.
A že mu potom připadá stejně samozřejmé nechat po sobě čistou louku jako uklidit si vlastní pokoj.
Učí se to už ve škole
Na Islandu navíc existuje dlouhá tradice environmentálního vzdělávání.
Program Grænfáninn – Eco-Schools funguje na Islandu od roku 2001. Podle organizace Landvernd je do něj zapojeno přibližně 200 škol všech stupňů, od mateřských škol až po univerzity.
Nejde přitom jen o jednu hodinu ekologie.
Školy zapojené do programu mají například snižovat množství odpadu, spotřebu vody a energie, zvyšovat environmentální povědomí a zapojovat samotné žáky do rozhodování a konkrétních projektů.
Dítě tak není jen posluchačem.
Má být součástí změny.
Environmentální chování se tak nestává pouze vědomostí typu „plast patří do žlutého kontejneru“. Stává se praktickou součástí života školy.
Analýza islandského školního kurikula se zabývala vzděláváním pro udržitelný rozvoj v mateřských, základních i středních školách. Autoři v něm identifikovali mimo jiné práci s hodnotami, postoji a emocemi vůči přírodě, odpovědným využíváním přírodních zdrojů, demokracií, účastí a schopností jednat.
To je podstatný rozdíl.
Nejde jen o to vědět, co je ekologické. Jde o to vytvořit si vztah a schopnost podle něj jednat.
A pak přijde turista
Zajímavé je, že stejný princip nekončí školou.
Na Islandu se s ním člověk setká také v cestovním ruchu.
Hostely, hotely, penziony a další ubytovací zařízení mohou získat environmentální certifikace a musí při nich splňovat konkrétní kritéria.
Islandský systém Vakinn, který provozuje Islandský turistický úřad, zahrnuje environmentální požadavky pro různé druhy ubytování. Sleduje například hospodaření s vodou, energií a odpady a existují také samostatné environmentální certifikace.
Nejde tedy pouze o nálepku „jsme zelení“, ale o soubor kritérií, podle nichž se provoz posuzuje.
Ekologické chování se tak dostává přímo k turistovi.
Šetřete vodou. Třiďte odpad. Používejte zdroje rozumně. Chovejte se ohleduplně k přírodě.
Hostely učí ekologii i své hosty
Například HI Iceland má vlastní politiku udržitelnosti. Síť uvádí, že chce hosty vzdělávat v otázkách udržitelnosti a podporovat odpovědné cestování.
Ve svých hostelech se podle této politiky snaží omezovat zbytečné jednorázové výrobky, volit ekologicky označené produkty, vyhýbat se znečišťujícím chemikáliím, recyklovat odpady a snižovat plýtvání potravinami.
Součástí přístupu je také šetrnější nakládání s vodou a energií.
Dva reykjavícké hostely HI navíc získaly Nordic Swan Ecolabel, oficiální severskou environmentální značku. HI Iceland uvádí, že při certifikaci se posuzuje široká škála věcí – od pracích prostředků přes osvětlení až po osvětlení a vybavení.
A najednou je tu zajímavý řetězec:
Dítě se učí vztahu k přírodě ve škole. Dospělý se setkává s ekologickými pravidly v každodenním životě.A turista se s nimi setká v hostelu, hotelu nebo penzionu.
Ekologické chování tak nemusí být výhradně osobním rozhodnutím.
Prostředí ho člověku neustále připomíná.
Když je odpadek trapnější než jeho vyhození
Tady se dostáváme k nejzajímavější části. Zákon člověku může říct:
Neházej odpadky na zem.
Ale společnost může říct něco mnohem silnějšího:
Normální člověk to nedělá.
Nemusí stát policista u každého příkopu. Nemusí existovat kamera na každé turistické stezce. Nemusí někdo kontrolovat každého řidiče. Pokud je určité chování považováno za samozřejmě nepřijatelné, začne ho člověk kontrolovat sám.
Právě proto je možná zajímavější otázka než „Proč Islanďané chrání přírodu?“ tato:
Proč jim připadá normální ji neznečišťovat?
Výzkum mezi islandskými mladými lidmi ukazuje, že environmentální angažovanost souvisí s jejich proenvironmentálním chováním a udržitelným životním stylem.
Studie pracovala s dotazníky od 784 čtrnáctiletých a osmnáctiletých studentů, rozhovory s 29 mladými lidmi a údaji od 177 ředitelů škol.
Nejde tedy jen o teorii.
Výzkumníci skutečně hledali faktory, které souvisejí s tím, jak se mladí lidé chovají.
Černá skládka začíná jedním pytlem
Černá skládka nevznikne najednou.
Začíná jedním pytlem odpadu, jednou pneumatikou, jednou lednicí, jednou lahví vyhozenou z auta. Když někdo přijde na místo, kde už odpad leží, psychologická hranice se může posunout.
„Už je to stejně špinavé.“
A přidá další pytel.
Z malého porušení normy se postupně může stát norma nová. A opačně to může fungovat také. Když přijedete na místo, které je čisté, může být mnohem těžší být tím prvním, kdo ho znečistí.
Čistota tak nemusí být jen výsledkem úklidu. Může být výsledkem očekávání, že každý další člověk se bude chovat stejně jako ti před ním.
Island ale není země bez odpadu
Tady je potřeba zabrzdit romantickou představu.
Island samozřejmě produkuje odpad a má své ekologické problémy. S rostoucím turismem se objevily také problémy s litteringem, vandalismem a poškozováním přírody.
Studie zaměřená na islandský přírodní turismus upozornila, že rychlý růst návštěvnosti přinesl mimo jiné právě odhazování odpadu a další formy environmentálního tlaku.
To je důležité.
Protože cílem není tvrdit, že Island je nějaká ekologická utopie.
Není.
Rozdíl je v něčem mnohem konkrétnějším.
V tom, jak často člověk vidí odpad tam, kde by být neměl.
Odpadky v přírodě na Islandu: Čistý prostor není jen otázkou charakteru
Svou roli samozřejmě hraje také systém.
Dostupnost sběrných míst. Svoz odpadu. Třídění. Zálohy. Městské služby. Kontrola černých skládek.
To všechno má význam. Ale systém sám o sobě nevysvětluje prázdný příkop. Koš může být na správném místě, svoz může fungovat, recyklace může být dostupná.
Nakonec se ale někdo pořád musí rozhodnout, že tu láhev z auta nevyhodí.
A právě tam začíná osobní odpovědnost.
Proč tedy Islanďan nevyhodí plechovku z okénka?
Možná proto, že se během života naučil několik velmi jednoduchých pravidel.
Že příroda není odpadkový koš. Že když něco přineseš do přírody, odneseš to zase pryč. Že veřejný prostor není ničí. Že voda, energie a další zdroje nejsou samozřejmost.
A možná hlavně proto, že nikdo nechce být člověkem, který udělá něco, co se prostě nedělá.
Ne proto, že by nad ním stál zákon.
Ne proto, že by se bál pokuty.
Ale proto, že by mu to připadalo špatně.
Samozřejmě je to interpretace, nikoli něco, co by výzkum dokázal jako jedinou příčinu. Čistota veřejného prostoru je výsledkem více faktorů – od infrastruktury a pravidel až po výchovu a individuální chování.
Ale právě společenská norma může vysvětlovat jednu zdánlivě banální věc:
proč člověk, který má možnost něco udělat, vůbec nemusí uvažovat o tom, že by to udělal.
Možná je to největší islandská ekologická lekce
Island samozřejmě není ekologický ráj.
Má auta. Má letadla. Má průmysl. Produkuje odpad. Jeho příroda čelí tlaku masového turismu.
Přesto člověk při cestě islandskou krajinou často zažije zvláštní pocit.
Že ta země ještě pořád patří sama sobě.
Že když stojíte uprostřed lávového pole, u řeky nebo na pobřeží, nemusíte zároveň koukat pod nohy, abyste se vyhnuli cizímu odpadu.
A možná právě v tom je něco, co se nedá vyřešit další popelnicí, pokutou ani zákonem.
Protože nejčistší krajina není ta, kterou někdo neustále uklízí.
Je to ta, do které lidé nechtějí házet odpadky.
A možná tedy nejde o otázku, proč jsou Islanďané „ekologičtější“.
Možná je mnohem zajímavější otázka:
Kdy se z ochrany přírody stane něco tak samozřejmého, že člověka ani nenapadne udělat opak?
Využité zdroje a studie:
Norðdahl, K., Orman, M., Wanless, S. & Birgisdóttir, F. (2025): Enjoyment, Empathy, and Environmental Behavior: A Study of Young Children’s Nature Connection in Iceland – studie 123 dětí ze šesti islandských mateřských škol. University of Iceland – studie
Jóhannesson, I. Á., Norddahl, K., Óskarsdóttir, G., Pálsdóttir, A. & Pétursdóttir, B. (2011): Curriculum Analysis and Education for Sustainable Development in Iceland – analýza environmentálního a udržitelného vzdělávání v islandských školních osnovách. University of Iceland – studie
Guðjohnsen, R. Þ., Jordan, K. E., Jónsson, Ó. P., Aðalbjarnardóttir, S. & Garðarsdóttir, U. E. (2024): Good Citizenship and Sustainable Living: Views, Experiences, and Opportunities Among Young People in Iceland – výzkum 784 studentů, 177 ředitelů škol a 29 rozhovorů s mladými lidmi. University of Iceland – studie
Sorrell, E. & Plante, A. F. (2021): Dilemmas of Nature-Based Tourism in Iceland – studie dopadů rostoucího turismu na islandskou přírodu včetně odhazování odpadu a vandalismu. University of California Press – studie
Landvernd – Grænfáninn / Eco-Schools – informace o islandském programu environmentálního vzdělávání, který funguje od roku 2001. Landvernd – Grænfáninn
HI Iceland – Sustainability Policy – oficiální politika udržitelnosti sítě islandských hostelů a opatření zaměřená na odpady, vodu, energii a ekologické chování hostů. HI Iceland – Sustainability Policy
HI Iceland – Sustainability Certification – informace o ekologické certifikaci hostelů HI a certifikaci Nordic Swan Ecolabel. HI Iceland – Sustainability Certification
Vakinn – Environmental Criteria – oficiální environmentální kritéria islandského systému kvality a environmentální certifikace cestovního ruchu. Vakinn – Environmental Criteria
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře