ISLANDSKÁ POHÁDKA O SELKIE - ŽENĚ Z MOŘE

Bylo to dávno, v době, kdy lidé věřili, že moře ukrývá víc než jen ryby a chaluhy. Na kamenitém břehu západního fjordu se jednoho večera shromáždili tuleni. Měsíc byl plný a stříbřitý svit se odrážel od vln.

Ilustrace k legendě o selkie - dívce z tulení kůže

Kdo by se díval pozorně, uviděl by něco podivného: tuleni vylézali z vody, shazovali své mokré kožešiny a najednou stáli na pláži jako krásní lidé – vysocí, světlovlasí, s očima hlubokýma jako oceán. Smáli se, tančili a zpívali písně, jejichž ozvěna se nesla až do hor.

Farmář a tajemství z truhly

V nedaleké osadě žil osamělý farmář. Když spatřil jejich tanec, zatajil se mu dech. Zvlášť jedna dívka – nejkrásnější, jakou kdy viděl – mu připadala jako ze sna. A tu si všiml, že na skále leží její tulení kůže. Vzpomněl si na staré příběhy, ve kterých se říkalo. že kdo kůži ukryje, připoutá tuleního člověka k sobě.

A tak sebral kůži a schoval ji do truhly ve své farmě. Dívka ji hledala, běhala po pobřeží, ale nikde nic nenašla. Bez kůže se nemohla vrátit do moře.

Farmář k ní přišel, nabídl jí svůj dům a své srdce. A protože neměla jinou volbu, souhlasila. Stala se jeho ženou.

Život mezi lidmi

Roky ubíhaly. Tulení žena se starala o dům, dojila ovce, rodila děti. Byla laskavá a ti, kdo ji znali, říkali, že má v sobě klid moře. Jen v očích jí vždy zůstávala dálka – stesk po vlnách, po písních, po domově.

Každý den chodila na útes, dívala se do moře a zpívala vlnám tichou píseň.

Návrat do moře

Jednoho dne, když farmář nebyl doma, uklízela ve staré komoře. A tam – v dřevěné truhle pod hromadou hadrů – našla svou kůži. Třásly se jí ruce, když ji zvedala. V očích se jí mísila radost se slzami.

Oblékla ji, vyšla ven a naposledy objala své děti. Řekla jim, že je bude navždy milovat, ale její domov je v moři. A pak zmizela v šedých vlnách.

Tulení píseň

Od té doby se říká, že v bouřlivých nocích lze u pobřeží slyšet ženu zpívat. Její hlas se mísí s větrem a s hukotem vln. Děti, které zůstaly na souši, poznají v té písni hlas své matky. A když se někde objeví tuleň, který zůstává déle než ostatní a smutně se dívá k pobřeží, říkají: „To je naše maminka, která se vrací z moře.“

Ytri Tunga je pláž na Snaefelsnessu, kde můžete pozorovat tuleně, video: Roman Pech

Selkie a „mořští lidé“

Tento příběh o tulení ženě se v různých obměnách vypráví na celém Islandu. Někde mluví o dívce, jinde o mladém tulením muži, který si získal lidské srdce. Společný je vždy motiv kůže, která spojuje dva světy – lidský a mořský.

Není náhodou, že Islanďané dodnes tuleňům přezdívají „sjófólk“ – mořští lidé. V jejich očích nejsou tuleni jen zvířata, ale bytosti s duší, které na břehu mohou na chvíli odložit svou pravou podobu.

A tak, když na islandském pobřeží spatříte tuleně, jak vás sleduje svýma velkýma očima, možná se nedíváte jen na tvora z moře – možná hledíte do očí mořského člověka, který si pamatuje staré písně a příběhy.