JAK SE LIDÉ NA ISLANDU ORIENTOVALI PŘED GPS? MAPU MĚLI V HLAVĚ
Dnes stačí do telefonu zadat název místa a objeví se modrá čára, která nám ukáže cestu. Víme, kolik kilometrů zbývá, za jak dlouho dorazíme a kde přesně jsme. Na Islandu ale stačí pár minut v terénu a člověk zjistí, jak moc jsme na podobné pomůcky zvyklí. Vítr smaže stopu, mlha schová horu a krajina, která ještě před chvílí působila přehledně, se najednou promění v obrovský prostor bez jasných orientačních bodů.
První obyvatelé Islandu nic takového neměli. Neměli GPS, mapové aplikace ani silnice, které by jim ukazovaly směr. Přesto se v krajině dokázali pohybovat. Protože krajina pro ně nebyla jen něco, čím procházeli. Byla jejich mapa.
Krajina nebyla prázdná
Pro dnešního člověka může islandská pustina vypadat jako obrovská plocha bez orientačních bodů. Pro člověka, který v ní žil, byla naopak plná informací.
Hora měla své jméno. Řeka své brodiště. Údolí svou cestu. Skála, kopec nebo zvláštní lávový útvar mohly být orientačními body, které pomáhaly určit, kde člověk právě je.
A především: lidé věděli, co jednotlivá místa znamenají. Kde se dá přejít řeka. Kudy se dá projít v létě, ale v zimě už ne. Kde se dá najít voda. Které údolí je průchodné a které se po dešti promění v překážku.
Tohle vědění se nepřenášelo prostřednictvím map. Přecházelo z člověka na člověka.
Hora mohla být lepší než kompas
Jak se tedy lidé na Islandu orientovali před GPS? Jedním z nejdůležitějších orientačních bodů byly samozřejmě hory.
Dnes se podíváme na mapu, zjistíme směr a vzdálenost. Člověk na středověkém Islandu mohl znát horu tak dobře, že mu její tvar stačil k určení polohy. Věděl, odkud ji uvidí, jak vypadá z různých stran a co se nachází za ní.
Tak vznikala mentální mapa krajiny.
A právě proto nebylo důležité pouze vědět, kam jít, ale také poznat, co člověk cestou uvidí.
Na Islandu klamou vzdálenosti
Jenže ani pohled na krajinu nemusí znamenat, že člověk správně odhadne vzdálenost.
Na Islandu je totiž za dobrého počasí něco, co může dnešního návštěvníka pořádně zmást: hory často vypadají mnohem blíž, než ve skutečnosti jsou.
Sám jsem se o tom přesvědčil v roce 2010 u Jökulsárlónu. S několika kamarády jsme se rozhodli obejít ledovcovou lagunu od parkoviště až k místu, odkud se do ní z ledovce odlamují kry a potom plují po hladině.
Bylo nádherné počasí, skoro 25 stupňů a téměř bezvětří. Když jsme se dívali přes lagunu směrem k ledovci, připadalo nám místo na druhé straně skoro na dosah. Odhadli jsme si, že v horším případě půjdeme přibližně čtyři kilometry tam a čtyři zpátky.
Vyrazili jsme kolem jedenácté dopoledne.
Jenže cesta nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak vypadala z dálky. Museli jsme několikrát přebrodit ledovcové řeky. Voda byla opravdu mrazivá a v některých místech nám sahala až do pasu. Každý brod tak nebyl jen nepříjemností, ale docela bolestivou zkušeností. Ostré kameny na dně bodaly do promrzlých nohou.
A především jsme postupně zjišťovali, jak moc jsme se spletli v odhadu vzdálenosti.
Místo plánovaných osmi kilometrů jsme nakonec ušli 22 kilometrů. Cesta tam a zpět nám zabrala šest hodin.
To všechno v krajině, kde jsme měli po celou dobu pocit, že cíl vidíme téměř před sebou.
Právě v tom je islandská krajina zrádná. Vidíte horu, ledovec nebo jiné místo dokonale – ale ještě to vůbec neznamená, že je blízko.
Částečně za to může mimořádně dobrá viditelnost. V islandském vzduchu bývá za vhodných podmínek relativně málo prachových a dalších částic, které vytvářejí atmosférický opar. Islandský meteorologický úřad uvádí, že za dobrého počasí mohou být zřetelně viditelné i hory vzdálené 100 až 200 kilometrů.
Ve střední Evropě jsme přitom zvyklí, že vzdálené kopce postupně mizí v namodralém oparu. Ten nám paradoxně pomáhá vzdálenost odhadovat. Čím dál krajina je, tím méně detailů a kontrastu obvykle vidíme.
Na Islandu tento vizuální „metr“ za jasného dne často chybí.
Výsledkem je zvláštní pocit, že krajina je menší, než ve skutečnosti je. Vidíte horu dokonale – ale ještě vůbec neznamená, že je blízko.
Pro člověka, který se pohyboval pěšky, to nebyl jen optický klam. O to důležitější bylo znát skutečnou cestu, terén a vzdálenosti mezi jednotlivými místy.
Krajina se nedala měřit pohledem. Musela se znát.
Cesta nebyla čára na mapě
Dnešní mapa nám ukáže cestu jako čáru. Na Islandu ale žádná taková čára často neexistovala.
Trasa mohla záviset na ročním období, počasí nebo stavu řek. To, co bylo průchodné v létě, mohlo být v zimě neprůchodné. Po silném dešti se mohl změnit brod v řeku. Sníh mohl zakrýt cestu, kterou člověk znal celý život.
Znát cestu tedy znamenalo vědět nejen kde, ale také kdy.
Řeka nebyla jen řeka
Pro dnešního turistu je řeka překážkou, kterou ukáže mapa.
Pro člověka, který krajinou cestoval pravidelně, měla konkrétní podobu. Věděl, kde je možné ji přebrodit, jak hluboká bývá voda a jak se její charakter mění podle počasí nebo tání.
Ledovcové řeky navíc nejsou stabilní. Jejich průtok se může rychle měnit a místo, které bylo bezpečné včera, nemusí být bezpečné dnes.
Takové znalosti se nedaly jednoduše zakreslit do mapy. Byly součástí zkušenosti.
A potom přišla mlha
Největší zkouškou ale musela být chvíle, kdy zmizely všechny vzdálené orientační body.
Mlha na Islandu dokáže během chvíle schovat hory i okolní krajinu. Najednou není vidět, kam cesta vede.
Člověk, který znal krajinu, se ale nemusel orientovat pouze podle jednoho vzdáleného vrcholu. Mohl si cestu pamatovat jako sled menších znaků: tady potok, potom určitá skála, změna povrchu, zatáčka údolí, brod a dál další orientační bod.
Krajinu tak vlastně četl.
Islandská krajina má paměť
Důležitou součástí této znalosti byla jména.
Island má mimořádně bohatou tradici místních názvů. Už Landnámabók, kniha popisující osídlení Islandu, zachycuje více než 1 500 místních názvů. Jména často popisují vlastnosti krajiny, její polohu nebo události, které se s daným místem spojovaly.
Název tak nebyl jen označením na mapě.
Byl součástí příběhu o místě.
Místní název byl malá mapa
Když člověk řekl jméno určitého místa, ostatní si pod ním mohli představit konkrétní část krajiny.
Některé názvy odkazovaly na tvar terénu, jiné na vodu, vegetaci, zvířata nebo události, které se tam odehrály. Místní názvy tak pomáhaly uchovávat znalost krajiny po generace.
Člověk nemusel mít mapu s přesně zakreslenou trasou. Potřeboval znát jména míst, jejich vzájemné vztahy a cestu mezi nimi.
Pomáhalo i nebe
K orientaci samozřejmě nesloužila pouze krajina.
Když to počasí dovolilo, mohl pomoci také pohyb Slunce a v noci hvězdy. Znalost světových stran byla užitečná při dlouhých cestách, především tam, kde chyběly výrazné orientační body.
Jenže islandské počasí má jednu vlastnost: může všechno změnit během několika minut.
Proto byla znalost krajiny důležitější než jeden univerzální způsob navigace.
Ságy ukazují cestu – ale opatrně
O cestách a krajině se dozvídáme také z islandských ság. Jejich popisy míst, cest a přírodních útvarů mohou být překvapivě konkrétní.
Je ale potřeba s nimi zacházet opatrně.
Většina známých ság byla zapsána až ve 13. a 14. století a popisuje události z dřívějšího období. Nejde tedy o navigační příručky současníků prvních osadníků. Přesto ukazují, jak důležitou roli hrála krajina, místní názvy a znalost prostoru v islandské kultuře.
Krajina v nich není jen kulisou příběhu.
Je jeho součástí.
A pak přišly mapy
Teprve později začala být znalost krajiny stále více převáděna do map.
To, co předchozí generace znaly zpaměti – hory, řeky, brody, údolí a cesty – se postupně dostávalo na papír.
Mapa tak vlastně udělala něco velmi zvláštního.
Převedla znalost krajiny z lidské paměti do obrazu.
Dnes jsme tento proces obrátili. Máme mapu v telefonu, GPS a přesnou polohu. Nemusíme si pamatovat jméno hory ani vědět, kde je nejbližší brod. Telefon nám to řekne.
Naši předkové neměli modrou tečku.
Neměli satelit.
Neměli Google Maps.
Měli horu, řeku, údolí, světlo, vítr – a především paměť.
Museli se naučit číst krajinu.
A možná právě proto ji znali způsobem, který dnes už většina z nás nepozná.
My máme mapu krajiny. Oni měli znalost krajiny.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře