TROLLOVÉ PŘIJDOU, KDYŽ JSTE SAMI

Vítr, vlnobití a děšť jsou sluhové temných sil, které Island skrytě ovládají. Tajemné bytosti na rozhraní bdění a snů můžete slyšet za nocí v tichém křupání písku nebo zahlédnout v podivných stínech, které se vám nečkaně mihnou před očima.

18..7. 2025 15:00

Kdyby se nahoře v nekonečnu netřpytila hvězdná klenba, byla by absolutní tma. Je chladno, které proniká vrstvami oblečení a když chvíli stojíte na místě, začne se vám zavrtávat do kůže. Z dálky, přes záliv Hvalfjördur, je slyšet štěkot psa, který se odráží od skály těsně přiléhající ke stavení, jehož okno září do tmy jako jeden malinký světlý bod.

Foto: Roman Pech

Je polovina září, slunce zapadlo za obzor brzy odpoledne a uvolnilo vládu noci, která v tomto období začíná převládat. Z okolních kopců, které se dokonale slévají s tmou, proniká tichem šustot padající vody a občasný závan větru. V okolí není nikdo, jen já. Tedy aspoň doufám, chci tomu věřit, když poslouchám křehké praskání písku, jakoby se blížily něčí kroky. Kroky někoho, kdo přichází vždycky jen ve skrytu noci a jeho návštěvu si nikdo nemůže přát.

SKRYTÝ MRÁZ PŘICHÁZÍ ZEVNITŘ

Otáčím se, jakobych se chtěl přesvědčit, že za mnou nikdo nestojí a to přesto, že je mi jasné, že bych stejně nikoho neviděl. A s otočením hlavy se zvuk tichých kroků zastavuje. Radši se opatrně posouvám kousek dozadu, abych se zády přiblížil k autu, které jsem zaparkoval na cestě kamsi do kamenitého terénu. Přiznám se, že mě trošku zamrazilo. Zrovna včera kamarádka Anna Kristine Magnúdóttir vyprávěla o setkání s trolem... nebo elfem, to už nevím přesně. O takových setkáních jsem slyšel od mnoha lidí a nejen místních. Výtvarnice Alžběta, která žila v Reykjavíku celé roky, se mi v letadle cestou do Prahy zmínila, že za tmy na jedné z pěšin poloostrova Snaefelsness, potkala mužíčka malého vzrůstu. Zastoupil jí prý cestu, aby nemohla dál a odešel, až když ho poprosila o svolení projít. Znám také psycholožku, která se sama setkala se zvláštními věcmi, které se nestanou nikde jinde, jenom tady, uprostřed přírody, která se teprve rodí, na Islandu.

Hluboký nádech, který by mohl uklidnit rozbouřenou mysl. Trola nevidím a i kdyby tady stál, nebudu o něm vědět, dokud mě v té tmě nezatahá za šňůrku u bundy. A to bych si teď opravdu nepřál, takže tu myšlenku zkouším zaplašit. No, moc se mi to nedaří. Zrovna loni jsme s dalšími čtyřmi kamarády vyjeli autem z Laugarvatnu směrem ke gejzíru, abychom si udělali takovou noční bojovku a podívali se, jestli se neklube Polární záře. Kužely refletorů našeho auta daleko za obcí osvětlily dřevěnou lavici, která stála v opačném pruhu silnice a na ní seděly děti. Za nimi stálo několik dospělých, kteří se dívali směrem k nám, jakoby šlo o rodinné fotografování, jen fotograf chyběl. Čas a místo byly ale minimálně zvláštní a ti lidé stejně tak.

"Viděli jste to taky?" zeptal jsem se a radši dál sledoval cestu před sebou, kdyby odněkud někdo vyběhl. Eliška, mladá a dost bystrá dívka, která seděla na sedadle spolujezdce, se na mně udiveně podívala a nejistým polohlasem špitla: "Nechtěla jsem to říkat, ale já to viděla." Kluci, kteří seděli za mnou neříkali radši nic. Po minutě jsme se i přes protesty ostatních s autem otočili a vrátili se na to místo. Chtěli jsme aktéry upozornit, že jsou vidět až na poslední chvíli a nemuselo by to pro ně dopadnout dobře... Chtěli, ale neupozornili. Nikdo tam nebyl. Ani lavice, ani stopa a v okolí ani dům, stodola, jediné stavení, nic. Byl to zvláštní pocit. Zvlášť když si člověk vzpomněl na islandské pohádky a pověsti plné elfů, trolů, i oživlých mrtvých a s nimi spojeném násili a utrpení smrtelníků. Když jsem později historku vyprávěl paní Jóně, majitelce hostelu v Laugarvatnu, jen se zasmála a řekla něco ve smyslu "Já vím. Tady se dějí různé věci, tohle je Island."

TAJEMNÉ BYTOSTI VLÁDNOU I SVĚTU LIDÍ

V zemi dokonce existují skupiny pro komunikaci s Huldufólk, skrytými lidmi, které mají za úkol vykomunikovat, jestli bájným obyvatelům nebude vadit, když přes jejich území povede silnice nebo se tam postaví nějaká budova. Těch, kteří v jejich existenci věří, je většina a v průzkumu zveřejněném v časopise Icelandreview v roce 2007 dokonce jen sedmnáct procent z oslovených považovalo existenci Huldufólk za vyloučenou. Ale jde jen o víru v něco nadpozemského, když vám novinářka, vědkyně, lékařka, studentka a mnoho dalších s vážnou tváří popisují reálná setkání třetího druhu?

Přes fjord se zase ozval ten pes. Je docela daleko, ale působí to, jakoby se štěkotem pokoušel někoho odehnat, někoho, kdo se mu nelíbí. Mně taky ne, ale snažím se myslet si, že je to jen o pocitech. Zvládnu to. Když se pak mezi hvězdami znenadání objevuje první zřetelný pás polární záře, zapomínám  na pocity a jen fotím a natáčím. Po chvíli se mi zdá, źe už není taková zima. Nočním nebem prosvištěl bolid a na vteřinu zasvítil do tmy. Polární záře zesiluje a pohybuje se pomalu podobně jako záclony vlající v neviditelném větru a za chvíli poskakuje a zase mizí, aby se znova objevila ještě krásnější. Vlastně jsem asi nikdy neviděl nic krásnějšího a přiznám se, že mi u nás doma dost chybí.

Najednou slyším zvuk blížícího se auta. Přes horizont blízkého kopce se mihnou kužely světel, na chvíli ozáří okolí a zase zmizí za terénní vlnou. Někdo sem jede. Za minutu u mě staví islandští policisté. "Dobrý večer, co se děje?" ptají se. "Nic zvláštního. Fotím polární záři." Ukazuju na foťák. Policista se nahýbá z okénka a rukou si cloní oči, jakoby ho oslňovalo ostré světlo. "Aha, jako včera. No tak hezký večer a dávejte pozor." " Pozor na co?" ptám se. Policista se vnoří zpátky do auta a mávne rukou, jakoby chtěl odehnat dotěrný hmyz. "Aby vás tady něco nepřekvapilo... hlavně v noci. Tak se mějte."

Auto se otáčí, světla jeho reflektorů prožíznou tmu a pak mizí za terénní vlnou. Během chvilky je zase ticho a zima a z druhé strany fjordu je slyšet jen vzdálený štěkot psa. A já má zase pocit, že tady nejsem sám...

Foto: Roman Pech