HISTORICKÁ MINCE NA ISLANDU SE NAŠLA PO 232 LETECH. ZANECHAL JI TAM PŘÍRODOVĚDEC
Měděná mince ležela na kamenné mohyle, kterou na Islandu postavil přírodovědec Sveinn Pálsson během výpravy na ledovcovou sopku Öræfajökull. Letos ji náhodou objevila turistka. Drobný předmět připomněl průkopnickou cestu muže, který už před více než dvěma stoletími pochopil, jak se ledovce pohybují.
Na Islandu se podařilo najít neobvyklou historickou památku. Turistická skupina objevila v oblasti Öræfi starou měděnou minci, kterou tam v roce 1794 zanechal islandský lékař, přírodovědec a průkopník glaciologie Sveinn Pálsson. Mince ležela u kamenné mohyly, kterou badatel postavil se svými společníky během výpravy na ledovcovou sopku Öræfajökull. Po více než dvou stoletích se tak znovu vynořil hmotný doklad jedné z významných cest v dějinách islandského přírodovědného výzkumu.
Na nález upozornila Arna Harðardóttir, která se v létě vydala s dalšími turisty do okolí Kvísker na jihovýchodě Islandu. U kamenné mohyly si všimla dokonale kulatého předmětu. Zpočátku se domnívala, že jde o odhozený kus plastu. Teprve později vyšlo najevo, že se dívá na minci starou více než dvě století.
Islandské Národní muzeum potvrdilo, že jde o skilding, měděnou minci raženou v roce 1771. Podle historických záznamů ji na místě zanechal právě Pálsson. Nález se následně dostal do sbírek muzea.
Historická mince na Islandu jako značka na cestě k ledovci
Pálsson minci na mohyle nenechal náhodou. Ve svém cestovním deníku z roku 1794 popsal, že na kopci postavili kamennou mohylu a položili na ni dánskou měděnou minci. Měla sloužit jako orientační bod pro další cestovatele, kteří by se chtěli vydat v jejich stopách a najít místo, odkud začali stoupat na ledovec.
Z jednoduchého orientačního znamení se nakonec stal nechtěný časový trezor. Mince zůstala na místě, zatímco se změnila krajina, podmínky výstupu i naše poznání ledovců. Teprve nyní se po 232 letech znovu setkala s lidmi, kteří se vydali do stejné oblasti.
Ze zápisků Sveinna Pálssona, 1794
„Na zmíněném návrší jsme postavili kamennou mohylu a položili na ni dánskou měděnou minci, aby ti, kdo by chtěli jít v našich stopách, mohli najít místo, odkud jsme vystoupili na ledovec.“
Výprava do neznámého světa ledu
V srpnu 1794 se Sveinn Pálsson se dvěma společníky vydal z oblasti Kvísker k ledovcům na východním svahu Öræfajökullu. Podle historického popisu dorazili po přibližně třech hodinách k okraji jižního ledovce Kvískerjajökull. Odpočinuli si na menším návrší a všimli si důležitého detailu: ledovec ustoupil od starší morény, která dokládala jeho dřívější rozsah.
Dne 11. srpna dosáhl Pálsson jako první známý člověk vrcholové plošiny sopky Öræfajökull. Právě na kopci spojeném s touto cestou vznikla kamenná mohyla s mincí. Nešlo o turistický výlet v dnešním smyslu. Badatelé se pohybovali v prostředí, které tehdejší věda znala jen velmi málo, a jejich cesta přinášela nejen fyzické výzvy, ale také nové poznatky o islandské krajině.
Je však důležité rozlišovat mezi výstupem na vrcholovou plošinu Öræfajökullu a dosažením samotného nejvyššího vrcholu Islandu. Tím je Hvannadalshnúkur, který se zvedá do výšky přibližně 2 110 metrů. První doložený výstup na tento konkrétní vrchol se uskutečnil až v roce 1813. Pálssonova výprava z roku 1794 přesto patří k zásadním etapám poznávání ledovcové sopky a jejího okolí.
Přírodovědec, který pochopil pohyb ledovců
Sveinn Pálsson (1762–1840) patří mezi významné průkopníky islandského přírodovědného výzkumu. Vedle medicíny se věnoval geologii, geografii a pozorování ledovců. Jeho poznatky předběhly dobu, v níž žil.
Během výprav si všiml, že ledovce nejsou nehybné masy ledu. Chápal je jako hmotu, která se pomalu pohybuje působením gravitace, a snažil se vysvětlit, jak vznikají ledovcové splazy a jak se mění jejich rozsah. Pozoroval také vrstvy sopečného popela v ledu a využíval je k interpretaci geologické minulosti krajiny.
Ze zápisků Sveinna Pálssona, 1794
„Nemohlo by to být určitým důkazem, že led je svou podstatou — aniž by roztál — do jisté míry tekutý, podobně jako některé druhy pryskyřice?“
Jeho cesta na Öræfajökull tak nebyla pouze výpravou do hor. Šlo o terénní výzkum, při němž se pozorování přírody měnilo ve vědecké poznání. I proto má znovu nalezená mince větší význam než jen stáří samotného kovu: spojuje konkrétní místo s člověkem, který pomáhal utvářet rané poznání islandských ledovců.
Drobnost, která přečkala více než dvě století
Tato historická mince na Islandu je pozoruhodná i tím, jak obyčejně její příběh začal. Sveinn Pálsson a jeho společníci ji položili na kamennou mohylu, aby označili místo, odkud pokračovali na ledovec. Nemohli tušit, že se jejich jednoduchá značka jednou stane historickým artefaktem, který bude možné propojit s konkrétním zápisem v deníku.
Pro Arnu Harðardóttir šlo nejprve jen o předmět nalezený na zemi během túry. Teprve ověření původu odhalilo, že nejde o zapomenutou minci některého z novodobých návštěvníků, ale o pozůstatek výpravy z konce 18. století.
Nález dnes uchovává Národní muzeum Islandu. Příběh mince zároveň připomíná, že historii objevování Islandu netvoří jen velké expedice a slavná jména. Někdy ji dokáže přiblížit i drobný měděný předmět, který někdo položil na kámen s nadějí, že jednou pomůže dalším cestovatelům najít správnou cestu.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře