POMNÍČEK U ISLANDSKÉHO LEDOVCE, KTERÝ VĚTŠINA LIDÍ MINE. PŘÍBĚH DVOU ZMIZELÝCH NĚMCŮ
Když jsem byl poprvé na Islandu v roce 2006, u Svínafellsjökullu žádný takový pomníček nebyl. O dva roky později jsem se sem vrátil potřetí – a najednou tam stál. Nenápadná pamětní deska u ledovce. Dvě německá jména. Thomas Grundt a Matthias Hinz. Tehdy jsem ale vůbec netušil, kdo ti dva muži byli ani co se jim stalo. Pomníček jsem zaregistroval, přečetl si jména a šel dál. Jenže právě tenhle malý kámen mi později začal vrtat hlavou.
Možná to souvisí i s tím, jak člověk Island postupně začne vnímat.
Když jsem v roce 2010 vzal na Island jednoho svého známého, vydali jsme se mimo jiné na mys Dyrhólaey. Foukalo tam tak silně, že jsme se při návratu k autu museli místy pohybovat po čtyřech. Nebyla to žádná extrémní výprava. Byli jsme na místě, kam běžně chodí turisté.
A právě tehdy mi řekl větu, kterou si pamatuji dodnes:
„Nikdy předtím jsem neměl pocit, že stačí špatně šlápnout a můžu umřít. Až tady. Je to nádherná, ale strašně divoká země.“
Ta věta mi na Island vlastně sedí dodnes.
Je to země, která dokáže být neuvěřitelně krásná a současně člověku během několika minut připomenout, jak malý proti ní je. Vítr, moře, ledovce, hory a rychle se měnící počasí tu nejsou jen kulisou. Někdy rozhodují o tom, jestli se člověk vrátí bezpečně zpátky.
A možná právě proto mě ten nenápadný pomníček u Svínafellsjökullu začal zajímat ještě víc.
Proč tady stojí? Proč právě u Svínafellsjökullu? A jaký příběh se za těmi dvěma jmény skrývá?
Začal jsem proto hledat.
A postupně jsem zjistil, že za nenápadnou deskou se skrývá příběh dvou mladých Němců, kteří v létě 2007 přijeli na Island, vydali se do hor a už se nikdy nevrátili.
DVĚ JMÉNA U LEDOVCE
Thomas Grundt a Matthias Hinz přijeli na Island 27. července 2007. Bylo jim 24 a 29 let a oba měli zkušenosti s horskou turistikou a lezením.
Island pro ně nebyl jen zastávkou na turistické trase. Plánovali výpravy v okolí Skaftafellu a Vatnajökullu a chtěli se vydat také do oblastí Langisjór a Lónsöræfi.
Na cestu měli několik týdnů. Zpáteční let do Německa měli rezervovaný na 17. srpna.
Toho dne se ale na letišti neobjevili.
POSLEDNÍ STOPA V REYKJAVÍKU
Poslední jisté informace o obou mužích pocházely z konce července.
Na jeho konci, přesně 29., byli ještě v kempu v Reykjavíku. Volali domů a dali o sobě vědět. Jeden z jejich telefonů pak 30. července zachytil signál v okolí Skaftafellu.
Potom se jejich stopa ztrácí.
Rodina čekala na jejich návrat. Oni se však domů nevrátili. Osmnáctého srpna zveřejnila islandská policie výzvu k jejich nalezení.
Začalo pátrání.
LEDOVEC, KTERÝ JE PŘIVEDL NA STOPU
Zpočátku nebylo jasné, kde přesně hledat. Plánovali cestu přes rozsáhlé a obtížně přístupné oblasti jihovýchodního Islandu.
Pak přišla zásadní informace.
Svínafellsjökull. 23. srpna 2007 si lidé z vrtulníku všimli stanů vysoko na ledovci. Záchranáři po přiblížení zjistili, že patří právě pohřešovaným Němcům.
Po téměř měsíci od jejich příjezdu na Island se tak podařilo najít místo, které s jejich cestou bezpochyby souviselo.
Jenže Thomase ani Matthiase nikde nebylo.
Na ledovci zůstaly jejich stany. Oni zmizeli.
STANY ZŮSTALY, MUŽI NE
Nález stanů okamžitě změnil celé pátrání.
Záchranáři začali prohledávat okolí tábora a všechny možné cesty, které z něj mohly vést dál. Na ledovci našli také stopy směřující k Hrútsfjallstindům a zpět.
Do akce nastoupili zkušení horolezci, pátrací týmy, psi i vrtulník islandské pobřežní stráže.
Byla to obrovská operace.
Záchranáři sestupovali do ledovcových trhlin, prohledávali okolní hory a dostávali se do míst, která byla nebezpečná i pro zkušené horolezce. Jeden ze záchranářů byl během pátrání zraněn.
Dobové zprávy hovořily o více než stovce lidí nasazených během jednotlivých dnů. Pozdější vzpomínky na pátrání uvádějí, že se během celé operace na místě vystřídaly téměř tři stovky členů záchranných týmů. 26. srpna bylo rozsáhlé pátrání ukončeno.
Thomas Grundt a Matthias Hinz byli považováni za mrtvé.
Jejich těla ale nikdo nikdy nenašel.
CO SE NA SVÍNAFELLSJÖKULLU NA ISLANDU STALO?
Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo poměrně jednoduché. Oba muži mohli při pohybu po ledovci spadnout do hluboké trhliny. Jenže jistotu nikdo neměl.
Záchranáři nemohli vyloučit ani jiné možnosti. Nebylo jasné, kam přesně muži ze svého tábora zamířili ani proč po sobě zanechali právě to vybavení, které bylo na místě nalezeno.
Ledovec si tak nechal odpověď pro sebe.
❄️ CO SE STANE, KDYŽ ČLOVĚK SPADNE DO LEDOVCOVÉ TRHLINY?
Pád do ledovcové trhliny nemusí znamenat okamžitou smrt. Situace se ale může během několika minut změnit v boj o život.
Největší nebezpečí:
Pád z výšky – trhlina může být hluboká desítky metrů a člověk může utrpět vážná zranění už při samotném pádu.
Zasypání sněhem – pokud se propadne sněhový most, může skončit pod vrstvou sněhu a ledu.
Ledová voda – na dně některých trhlin může být voda z tajícího ledovce. Hypotermie může nastoupit velmi rychle.
Nemožnost dostat se ven – hladké ledové stěny často neposkytují dostatek míst, za která by se člověk mohl zachytit nebo po nich vyšplhat.
Izolace – bez lana a vybavení je samostatná záchrana velmi obtížná. Záchranáři navíc musí nejprve bezpečně najít místo pádu a dostat se k postiženému.
Právě proto patří pohyb po ledovci bez odpovídajícího vybavení a zkušeností k velmi nebezpečným aktivitám. Trhlina navíc nemusí být na první pohled vůbec vidět – může být překrytá tenkou vrstvou sněhu, která člověka neudrží.
JEŠTĚ JEDNA STOPA PO TŘECH LETECH
Příběh ale ještě jednou ožil.
V roce 2010 si dva horolezci všimli lana na málo používané trase na západním svahu Hvannadalshnjúkur, ve výšce kolem 1700 metrů.
Mohlo patřit zmizelým Němcům.
Nikdy se to však nepodařilo potvrdit.
Byla to další stopa, která mohla něco znamenat – ale stejně jako ty předchozí nepřinesla odpověď.
A TAK VZNIKL POMNÍČEK
O rok později, v roce 2008, přijeli na Island příbuzní a přátelé obou mužů a u Svínafellsjökullu nechali umístit pamětní desku.
Právě tady.
U ledovce, kde byly o několik měsíců dříve nalezeny jejich stany.
Na desce jsou jejich jména a datum, od kterého po nich nikdo neměl žádné zprávy.
Dnes ji může turista snadno přehlédnout.
Projede kolem, zaparkuje, podívá se na ledovec a pokračuje dál.
Možná si jí ani nevšimne.
Já jsem ji při své třetí cestě do této oblasti v roce 2008 naopak zaregistroval právě proto, že tam při mé první návštěvě v roce 2006 nebyla.
Tehdy jsem ale ještě nevěděl, co znamená.
Dnes už to vím.
Je to památník dvěma mužům, kteří přijeli na Island za horami a ledovci. Jejich cesta skončila někde na Svínafellsjökullu – a přes téměř dvě desetiletí, která od jejich zmizení uplynula, nikdo nedokázal s jistotou říct kde.
Pomníček zůstal. Odpověď ne.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře