K SOPCE, KTERÁ STOPLA EVROPU. STÁLI JSME JEN PÁR METRŮ OD ŽHAVÉ LÁVY
V dubnu 2010 jsme na Island přiletěli natáčet hospodářskou krizi pro televizi Prima. Lidé přicházeli o práci, auta i domy, které nedokázali splácet. Na jihu ostrova se mezitím otevřela země a začala chrlit žhavou lávu. Vypravili jsme se k erupci, která byla vidět už z okružní silnice. Nakonec jsme stáli jen několik metrů od pomalu postupující lávy a sledovali, jak se z puklin zvedají oranžové fontány. Při návratu přes ledovec nám nad hlavou zazářila polární záře. Tehdy jsme ještě netušili, že se o několik dní později začne o islandské sopce mluvit po celé Evropě.
Island, který přicházel o práci i domovy
Po příletu jsme si půjčili auto a zamířili za kamarádkou Annou Kristine Magnúsdóttir. Připravila nám večeři a nechala nás přespat u sebe doma. Druhý den jsme vyrazili do ulic Reykjavíku. Naším úkolem bylo natáčet pro televizi Prima reportáže o hospodářské krizi, která Island zasáhla po finančním kolapsu v roce 2008.
Island si většina lidí spojovala s prosperitou, vysokou životní úrovní a bezpečím. Jenže pod povrchem téhle představy se odehrával příběh, který měl k pohádce daleko. Lidé přicházeli o zaměstnání a mnozí nedokázali dál splácet auta pořízená na úvěr nebo hypotéky na své domy. Finanční problémy se promítaly do každodenního života a zasahovaly i ty, kteří na Island přijeli za prací ze zahraničí.
Natáčeli jsme také s Čechy a Slováky, kteří tam žili. Pro mnoho cizinců byla ztráta zaměstnání obzvlášť tvrdou ranou. Přijeli na Island vydělávat peníze, často s konkrétními plány a představou, že si tam vybudují lepší život. Najednou se ale ocitli v nejistotě, stejně jako řada místních.
Anna nám pomohla domluvit návštěvu islandského Červeného kříže, kde lidé v nouzi dostávali potravinové balíčky zdarma. Měli jsme sjednaný rozhovor s vedoucí organizace. Když jsme se ale objevili před budovou s kamerou, lidé čekající ve frontě se proti nám ohradili.
Nepřáli si být na záznamu. Styděli se za to, že se dostali do situace, kdy potřebují potravinovou pomoc.
Ten okamžik si pamatuji dodnes. Přišli jsme natáčet reportáž o krizi, ale najednou jsme stáli před lidmi, kteří nechtěli, aby někdo viděl jejich neštěstí. Kamera pro ně nebyla jen přístrojem, který zaznamenává obraz. Byla připomínkou toho, že jejich soukromé problémy mohou vidět další lidé.
Uvnitř, v místnosti, kde si mohli zdarma nabrat jídlo, už nás nevnímali stejně. Mohli jsme natáčet a jejich pozornost se soustředila na to, pro co přišli. Rozdíl mezi frontou před budovou a prostorem uvnitř byl výmluvný.
Tehdy jsem si uvědomil, jak snadno může člověk přijít nejen o peníze, ale také o jistotu, kterou považoval za samozřejmost. Na Island jsme přijeli natáčet hospodářskou krizi. Jenže vedle příběhů o nezaměstnanosti a dluzích se před námi začínal odvíjet ještě jeden, mnohem žhavější příběh.
Doslova.
Erupce sopky Eyjafjallajökull 2010: Na obzoru se otevřela země
Na jihu Islandu se totiž probudila sopka.
Erupce na Fimmvörðuháls začala 20. března 2010 na horském hřebeni mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Země se otevřela v puklině, z níž začaly vystřikovat fontány roztavené horniny. Láva se rozlévala do okolí a postupně měnila krajinu.
O erupci jsme natáčeli průběžně také rozhovory s odborníky. Naše kamarádka Pavla Dagsson, která pracovala jako vědkyně v islandské meteorologické službě, nám domluvila rozhovor s vulkanologem Pállem Einarssonem z Islandské univerzity. Díky němu jsme mohli do reportáže zařadit také pohled člověka, který sopečné procesy zkoumal odborně, nikoli jen prostřednictvím obrazů a zpráv.
Jenže nám nestačilo zůstat v Reykjavíku a vyprávět o sopce zprostředkovaně. Chtěli jsme se dostat co nejblíže k místu, kde se země otevřela.
Když jsme přijeli do oblasti jižního Islandu, erupci bylo možné pozorovat už z okružní silnice. V dálce se nad krajinou zvedal kouř a na hřebeni bylo patrné, že se tam odehrává něco mimořádného. Rozhodli jsme se zjistit, kudy se dá k puklině dostat.
Nejprve jsme se pokusili přiblížit k erupci přes Þórsmörk. Jenže tudy stékal proud lávy a oblast byla uzavřená. Přístup, který jsme si představovali, nevyšel. Museli jsme hledat jinou cestu.
Přespali jsme v hotelu Skógar na jihu Islandu. Natočili jsme tam rozhovor s jeho majitelem Thorem, který mluvil o tom, že se mu se sopkou za zády dobře usíná.
Ta věta měla v sobě něco typicky islandského. Sopky, ledovce a proměnlivé počasí jsou součástí života na ostrově. To ale neznamená, že by člověk přestal vnímat jejich sílu. Spíš se naučí, že vedle přírodních sil, které nedokáže ovládnout, musí každý den nějak žít.
Tehdy jsme ještě netušili, jak dramaticky se situace změní. Nejdřív jsme se ale chtěli dostat k lávě.
Superjeep: několik hodin do nitra islandské krajiny
Nakonec jsme se rozhodli zaplatit si výpravu superjeepem Explorer se zkušeným řidičem, který znal zdejší terén a věděl, kudy se dá bezpečně přiblížit k erupci.
Jízda byla divoká. Místy jsme se řítili rychlostí téměř 80 kilometrů v hodině přes ledovcovou krajinu. Vůz se prodíral terénem, který by běžné osobní auto nemělo šanci zvládnout. Seděl jsem uvnitř a přemýšlel, jestli se takový stroj nemůže převrátit na střechu.
Zeptal jsem se řidiče.
„Možné je všechno,“ odpověděl a začal se smát.
Příliš mě tím neuklidnil. Ale byl to zkušený řidič, který věděl, kudy jet, a my jsme mu důvěřovali. Čekalo nás několik hodin cesty krajinou, která vypadala, jako by se člověk ocitl na jiné planetě. Led, sníh, tmavé horniny a nekonečný prostor. A někde před námi puklina, z níž proudila žhavá láva.
Když jsme dorazili, bylo pozdní odpoledne a začínalo se stmívat.
První zastávku jsme udělali asi půl kilometru od aktivní oblasti. Odtud se před námi otevřela celá scenérie. Vzduch byl prosáklý kouřem a štiplavým zápachem síry. Z puklin v zemi tryskaly fontány lávy desítky metrů vysoko. Nad nimi kroužily vrtulníky a žhavá hornina stékala v souvislých proudech do údolí směrem k Þórsmörku.
Pohled na aktivní erupci je něco jiného než fotografie nebo televizní záběry. Člověk nejprve vnímá celou scenérii, její rozsah a sílu. Teprve potom mu začne docházet, co vlastně sleduje: horninu, která byla ještě před chvílí hluboko pod zemí a nyní se valí po povrchu krajiny.
A my jsme se měli dostat ještě blíž.
Lávová řeka pod nohama
Přiblížili jsme se tak daleko, jak to tehdejší podmínky dovolovaly. Od aktivní oblasti nás dělily jen desítky metrů. Lávovou řeku jsme měli prakticky pod nohama a nedaleko od nás se znovu zvedaly oranžové fontány roztavené horniny.
Bylo cítit teplo, které z lávy sálalo.
Obešli jsme oblast k místu, kde se valil jeden z proudů. Tam jsme se mohli přiblížit na několik metrů. Rozpálené kusy hornin se pomalu posouvaly kupředu a s praskáním se přelévaly přes sebe. Na povrchu některé části už tmavly a vytvářely zdánlivě pevnou krustu. Mezi kameny ale prosvítalo nitro rozžhavené do ruda.
Černá barva klamala. Pod ní se skrývala teplota, kterou si člověk dokáže jen obtížně představit, dokud necítí žár na vlastní kůži. Z puklin vycházel horký vzduch a rozpálené horniny se pomalu posouvaly vpřed. Láva nebyla nehybnou masou. Byla to řeka, která se neustále měnila, tuhnula na povrchu a pod ním si dál razila cestu.
Natáčeli jsme. Chtěli jsme zachytit co nejvíc: pohyb lávy, její barvu, praskání i měnící se podobu okolní krajiny. Stáli jsme před procesem, který si člověk běžně spojuje s dávnou geologickou minulostí. Jenže tady se odehrával přímo před námi.
Na místě jsme strávili téměř dvě hodiny. Připadalo nám to ale jako krátká chvíle. Čas se při takovém zážitku měří jinak. Člověk sleduje pohyb horniny, snaží se vnímat detaily a zároveň si uvědomuje, že stojí před něčím, co nemůže řídit ani zastavit.
Lávové fontány tryskaly vzhůru a žhavé proudy se pomalu posouvaly do údolí. Všude kolem byl kouř, síra a teplo. A my jsme měli před sebou obraz, který se do paměti ukládá mnohem hlouběji než běžné turistické zážitky.
Když jsme se nakonec vydali zpátky k autu, začínala už vládnout tma. To největší překvapení nás ale teprve čekalo.
Polární záře nad aktivní sopkou
Při návratu superjeepem přes ledovec se nad námi rozvinula polární záře.
Obloha se rozzářila přímo nad erupcí. Po několika hodinách strávených u žhavé lávy jsme najednou sledovali další přírodní div, tentokrát vysoko nad sebou. Pod námi ležel ledovec, v dálce zůstávala aktivní sopka a nad námi se na noční obloze objevovala světla polární záře.
V autě s námi cestovali dva Španělé, kteří do té doby polární záři nikdy neviděli. Pro ně to byl první takový zážitek. Pro nás všechny se tím cesta proměnila v něco, co by si člověk jen těžko naplánoval: za jediný den jsme viděli žhavé nitro Země a potom světelnou podívanou vysoko nad ledovcem.
Jenže romantická představa měla své meze. Na ledovci panoval krutý mráz a teploměr v autě ukazoval minus 38 stupňů Celsia. Venku se chlad zakusoval do těla i přes několik vrstev silného oblečení. Stačilo chvíli stát a člověk rychle pochopil, že polární záře je sice krásná, ale islandská zima neodpouští dlouhé otálení.
Po několika hodinách u erupce jsme se vraceli unavení, promrzlí a plní dojmů. Do hotelu Skógar jsme dorazili až po půlnoci.
A právě tam nás čekala poslední epizoda dne.
Devadesát minut s Thorem
Chtěli jsme do našeho půjčeného auta uložit věci, které jsme měli s sebou na erupci. Jenže jsem při tom zabouchl klíčky uvnitř vozu.
Po celém dni, kdy jsme se dostali až k žhavé lávě, projeli ledovcovou krajinou a cestou zpátky sledovali polární záři, jsme najednou stáli před zamčeným autem. Žádná sopka, žádná láva ani ledovec. Jen klíčky na špatné straně dveří.
Na pomoc přišel Thor, majitel hotelu, který nám už předtím poskytl zázemí a s nímž jsme natáčeli rozhovor. Pokoušel se dostat do auta, ale jednoduchá záležitost se změnila v dlouhý zápas.
Trvalo mu to hodinu a půl.
Během té doby si neodpustil komentáře na adresu vlastní práce. Zloděj by se podle něj do auta dostal za třicet vteřin, zatímco jemu to trvalo celých devadesát minut.
Jeho rozčilení bylo pochopitelné. A po dlouhém dni jsme se na celé situaci nakonec mohli jen pousmát. Na Islandu jsme právě strávili téměř dvě hodiny v blízkosti aktivní lávy, přežili divokou jízdu superjeepem a nad ledovcem pozorovali polární záři. Nakonec nás ale na hotelu zdržely obyčejné klíčky zamčené v autě.
Když se dnes k té cestě vracím, právě takové detaily mi připomínají, jak skutečné zážitky vypadají. Nejsou to jen velkolepé obrazy přírody. Jsou to také lidé, jejich reakce, drobné komplikace a situace, které se nedají naplánovat.
Sopka, která ochromila Evropu
Když jsme se k erupci vydali, nemohli jsme tušit, jakou pozornost si Island brzy získá. Erupce na Fimmvörðuháls byla především výlevnou erupcí, při níž hrála hlavní roli láva. O několik dní později, 14. dubna 2010, se ale aktivita přesunula do oblasti vrcholové kaldery Eyjafjallajökullu, tentokrát pod ledovcový příkrov.
Kontakt magmatu s ledem a vodou podporoval výbušnou činnost. Do atmosféry začalo stoupat velké množství jemného sopečného popela. Právě ten změnil místní vulkanickou událost v evropskou krizi.
Sopečný popel není obyčejný kouř. Tvoří ho drobné úlomky hornin, minerálů a vulkanického skla, které mohou zůstat ve vzduchu a vítr je dokáže přenést na vzdálenosti tisíců kilometrů. Pro proudové motory letadel představují vážné riziko: částice se mohou při vysokých teplotách tavit, ulpívat na součástech motoru a ohrozit jeho funkci.
Když se oblak popela začal šířit nad Evropu, státy postupně uzavíraly části vzdušného prostoru. Bezpečnost letadel dostala přednost před běžným provozem. Letiště se vyprazdňovala, cestující zůstávali uvěznění daleko od domova a letecké společnosti řešily, jak dostat lidi do cíle.
Podle evropské organizace EUROCONTROL bylo během hlavní osm dní trvající krize od 15. do 22. dubna zrušeno přibližně 104 tisíc letů. Událost zasáhla miliony cestujících a ukázala, jak snadno může přírodní proces v řídce osídlené části světa ovlivnit každodenní život na celém kontinentu.
Najednou se o islandské sopce mluvilo po celém světě. Její jméno se objevovalo ve zprávách a lidé, kteří by jinak jen obtížně hledali Island na mapě, se učili vyslovovat Eyjafjallajökull.
Když si na naši cestu vzpomenu dnes, vybaví se mi nejen žhavá láva, která se pomalu přelévala přes sebe, nebo polární záře nad ledovcem. Vidím také lidi ve frontě před Červeným křížem, kteří se styděli za to, že potřebují pomoc. Slyším Thora, jak se rozčiluje nad klíčky zamčenými v autě. A vzpomínám na okamžik, kdy jsme stáli několik metrů od lávového proudu a dívali se do jeho rozpáleného nitra.
Na Island jsme tehdy přijeli natáčet dvě události, které se na první pohled nemohly více lišit: hospodářskou krizi a sopečnou erupci. Jedna připomínala, jak křehká může být lidská jistota. Druhá ukazovala sílu přírody, kterou člověk nedokáže ovládnout.
O několik dní později se z erupce sopky Eyjafjallajökull 2010 stal problém celé Evropy. My jsme ale měli v paměti především to, co jsme viděli z bezprostřední blízkosti: žhavou lávu, ledovec, polární záři a krajinu, která nám znovu připomněla, že Island není jen krásné místo na mapě. Je to živá země, jejíž síla se někdy projeví způsobem, který zasáhne celý svět.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře