PROČ JSOU ISLANDSKÉ POHÁDKY TAK JINÉ? TROLLOVÉ, SKRYTÝ LID A TEMNÝ SVĚT
- Roman Pech
- před 4 dny
- Minut čtení: 4
Moje první setkání s islandskými pohádkami přišlo díky knize Mrtvému nože netřeba. Očekával jsem klasické lidové příběhy, jaké známe z českého prostředí. Místo nich jsem objevil svět, kde je příroda mocnější než člověk, kde se smrt bere jako přirozená součást života a kde tajemné bytosti nejsou jen pohádkovou ozdobou, ale součástí krajiny. Tehdy mě napadlo, jestli se tento způsob vyprávění dochoval i v knihách, které dnes čtou islandské děti. Krátká odpověď zní: ano.
Současná islandská dětská literatura je samozřejmě jiná než lidové pohádky, které si lidé vyprávěli před dvěma nebo třemi stoletími. Přesto v ní zůstalo něco, co ji odlišuje od většiny evropských příběhů. Islandské děti nevyrůstají jen na princeznách, kouzelných hradech a šťastných koncích. Vyrůstají v zemi, kde příroda nikdy nebyla pouhou kulisou, ale hlavním aktérem každodenního života.
Krajina, která vypráví vlastní příběhy
Stačí se na Islandu na chvíli zastavit.
Před vámi se rozprostírá nekonečné lávové pole. Nad obzorem se zvedá ledovec, mezi kameny se převaluje mlha a z dálky je slyšet hukot vodopádu. Člověk tu snadno získá pocit, že krajina žije vlastním životem.
Právě odtud vyrůstá většina islandských příběhů.
Ne z královských paláců nebo pohádkových zámků, ale z míst, kde počasí dokáže během několika hodin změnit všechno. Kde moře po staletí živilo celé rodiny, ale stejně snadno si mohlo vzít jejich otce nebo syny. Kde jediná sněhová bouře dokázala odříznout farmu od okolního světa na celé týdny.
Na Islandu proto nikdy nevznikla ostrá hranice mezi skutečností a vyprávěním. Krajina byla natolik silná a nevyzpytatelná, že si lidé snadno představovali, že vedle nich může existovat ještě někdo další – skrytý lid, trollové nebo jiné bytosti, které sdílejí stejný svět, jen zůstávají lidským očím většinou skryté.
Večer na farmě před dvěma sty lety
Představte si dlouhý zimní večer na odlehlé islandské farmě.
Venku zuří vichřice. Vítr naráží do travnaté střechy domu, tma pohltila okolní krajinu a nejbližší soused bydlí několik kilometrů daleko. Není elektřina, rádio ani televize. Rodina sedí kolem ohně a jedinou zábavou je vyprávění.
Právě v takovém prostředí vznikaly příběhy o Huldufólk, trolech, duchách zemřelých nebo podivných bytostech z hor.
Nebyly to jen pohádky.
Pomáhaly lidem pochopit svět, který byl drsný, osamělý a často nebezpečný. Učily děti opatrnosti. Varovaly před horami, mořem i zimou. Připomínaly, že člověk není pánem přírody, ale jen její součástí.
Co se změnilo?
Od těch dob se Island proměnil k nepoznání.
Dnešní děti vyrůstají v jedné z nejbezpečnějších a nejvyspělejších zemí světa. Mají internet, chytré telefony i stejné světové bestsellery jako jejich vrstevníci v Evropě.
Přesto jsou jejich knihy v mnohém jiné.
Ne proto, že by byly strašidelnější.
Ale proto, že stále vycházejí z představy, že příroda není pouhé pozadí příběhu.
Na Islandu je příroda jednou z hlavních postav.
Co dnes skutečně čtou islandské děti?
Mezi knihami, na kterých vyrůstaly celé generace Islanďanů, patří Jón Oddur og Jón Bjarni od Guðrún Helgadóttir.
Vypráví o obyčejném životě dvou malých chlapců, jejich rodině, hrách a prvních starostech. Magie v něm téměř chybí, přesto z knihy vyzařuje typicky islandská atmosféra – klid, blízkost přírody a pocit, že svět kolem dítěte je větší a tajemnější, než se zdá.
Velmi oblíbené jsou také dobrodružné knihy Ævara Þóra Benediktssona. Humor, záhady a fantazie se v nich prolínají s islandskou krajinou, která není jen kulisou, ale aktivně ovlivňuje děj i rozhodování hrdinů.
Velký mezinárodní úspěch zaznamenal také Andri Snær Magnason se svou knihou Příběh modré planety. Nevypráví o elfech ani o trolech.
Je to poetický příběh o dětech, přírodě a odpovědnosti za svět. Přesto v sobě nese stejnou myšlenku jako staré islandské legendy – člověk není středem vesmíru a svět není vytvořen jen pro něj.
Proč se islandské pohádky nebojí
temnějších témat?
Na první pohled se může zdát, že islandské příběhy jsou temnější než pohádky, na které jsme zvyklí ve střední Evropě.
Ve skutečnosti ale nejde o to děti strašit.
Jde o to naučit je respektu.
Trollové, Huldufólk nebo duchové představují síly, které člověk nemůže ovládnout. Když staré příběhy varují před trollem ukrytým v horách, ve skutečnosti často říkají něco mnohem prostšího: nepodceňuj přírodu, nevydávej se sám do neznámé krajiny a chovej se s úctou ke světu kolem sebe.
Stejná myšlenka se objevuje i v mnoha současných dětských knihách. Jen už nemluví jazykem starých legend.
Vánoční skřítci, kteří bývali děsiví
Nejlepším příkladem toho, jak se staré příběhy proměnily, jsou Jólasveinar, třináct islandských vánočních skřítků.
Dnes nosí dětem drobné dárky a jsou neodmyslitelnou součástí islandských Vánoc.
Jejich minulost je ale mnohem temnější.
Podle starých příběhů šlo o podivné bytosti z hor a jejich matkou byla obávaná Grýla, která lovila neposlušné děti.
Moderní Island je proměnil v přívětivější postavy.
Jejich původ ale připomíná, jak hluboko sahají kořeny islandského folkloru.
Proč tyto příběhy přežívají?
Ve většině Evropy se staré legendy přesunuly do muzeí nebo učebnic.
Na Islandu zůstaly součástí každodenní kultury.
Neznamená to, že všichni dnešní Islanďané doslova věří na trolly nebo skrytý lid.
Znamená to ale, že si uchovali zvláštní vztah ke krajině, která člověku neustále připomíná, že není vládcem světa.
Možná právě proto působí islandské pohádky jinak než většina evropských.
Neučí děti, že svět je vždy bezpečný a spravedlivý.
Učí je, že může být krásný, nevyzpytatelný i tajemný zároveň.
A možná právě proto jsou i dnes tak přitažlivé – nejen pro islandské děti, ale i pro čtenáře z celého světa.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře