HULDUFÓLK - SKRYTÝ LID ISLANDU: PROČ PŘÍBĚHY O ELFECH PŘEŽÍVAJÍ I V MODERNÍ ZEMI
- Roman Pech
- před 6 dny
- Minut čtení: 6
Aktualizováno: před 19 hodinami
Na Islandu se o Huldufólk nemluví jen jako o dávné legendě. Příběhy o skrytém lidu vyprávějí nejen staří vypravěči, ale i dnešní Islanďané, cizinci žijící na ostrově nebo lidé s vysokoškolským vzděláním. Někteří tvrdí, že Huldufólk dokonce viděli. Během let jsem podobných svědectví vyslechl desítky. A pak přišel večer, kdy jsem něco, co dodnes neumím vysvětlit, zažil i já se čtyřmi spolucestujícími.
Nejde o elfy z moderních pohádek s křídly a kouzelnými schopnostmi. V islandské tradici jsou Huldufólk, kterým se často říká efové, bytosti podobné lidem. Mají své domy, rodiny, vlastní způsob života a existují v jakémsi paralelním světě vedle toho našeho. Zajímavé ale není pouze to, že tyto příběhy přežily. Zajímavé je, kolik lidí tvrdí, že s něčím podobným mají vlastní zkušenost.
Podobný zážitek potkal jednoho dne i mně.
Byla noc a s pěti přáteli jsme vyjeli z Laugarvatnu směrem ke Geysiru hledat polární záři.
Ještě jsme byli v místě, kam dosahovalo pouliční osvětlení z města.
Pak jsme si všimli něčeho zvláštního. V protisměrném jízdním pruhu stála dlouhá dřevěná lavice. Zabírala prostor od středové čáry až ke krajnici.
Na lavičce seděly děti, za nimi stáli dospělí.
Celá skupina působila, jako by se připravovala na společnou fotografii.
Ženy měly dlouhé sukně, muži vesty. Některé děti měly bekovky.
Vypadali jako venkovská rodina z přelomu 19. a 20. století. Ještě podivnější bylo jejich chování. Nikdo se na nás nepodíval. Nikdo neuhnul. Nikdo nereagoval na projíždějící auto.
Jen se dívali stále před sebe. Scéna působila naprosto skutečně.
Právě proto jsme nechápali, proč někdo stojí v noci přímo na silnici.
„Vidělas to taky?“
Po chvíli jsme skupinu minuli. Podíval jsem se na kamarádku sedící vedle mě.
„Vidělas to taky?“
Chvíli mlčela.
Pak odpověděla:
„Bohužel ano.“
Zeptali jsme se tří kamarádů sedících vzadu. Všichni potvrdili totéž. Nikdo z nás nezačal ostatním nic vnucovat. Nejdřív přišel zážitek. Teprve potom jsme zjistili, že jsme všichni viděli stejnou scénu.
Po návratu nebylo nic
Po několika minutách jsme se rozhodli otočit. Měli jsme strach, že někdo stojí v noci přímo na silnici a může dojít k nehodě. Vrátili jsme se na stejné místo, ale nebylo tam nic.
Žádná lavička, žádné děti, žádní dospělí. Jen prázdná silnice. Nevěděli jsme, co jsme vlastně viděli.
„Tohle je prostě Island.“
Když jsem později svůj zážitek vyprávěl paní Jóně, spolumajitelce hostelu v Laugarvatnu, kde jsem byl ubytovaný, čekal jsem překvapení, možná otázky.
Možná snahu najít nějaké vysvětlení. Paní Jóna mě ale jen vyslechla.
Pak pokrčila rameny a s naprostým klidem řekla:
„Tohle je prostě Island.“
Nic víc. Nesnažila se mě přesvědčit, že jsme viděli Huldufólk. Stejně tak se nesnažila celý příběh vysvětlit.
Její reakce působila, jako by podobné zážitky na Island jednoduše patřily.
A právě tehdy jsem si uvědomil, že možná není nejzajímavější to, co jsme viděli.
Možná je zajímavější, jak o podobných věcech přemýšlejí samotní Islanďané.
Nejsme jediní
Během dalších let jsem zjistil, že náš příběh rozhodně není ojedinělý. Podobné zážitky mi vyprávěli lidé z různých profesí i zemí. Ne milovníci senzací, ale lidé, kteří sami přiznávali, že pro svou zkušenost nemají rozumné vysvětlení. A začali o nich hovořit sami, bez vyzvání.
Jedna Češka, která několik let pracovala na Islandu, mi cestou v letadle popsala noční cestu na poloostrov Snæfellsnes.
Na pěšině před sebou spatřila bytost, kterou popsala jako trolla. Nebyl agresivní. Jen jí stál v cestě. Požádala ho, jestli může projít. Podle jejího vyprávění jí ustoupil a nechal ji pokračovat.
Studentka psychologie mi zase vyprávěla, jak v krajině zahlédla stolek s ubrusem a několika židlemi, jako by si tam někdo právě prostřel k obědu. Scéna působila zcela skutečně. Když však k místu došla, nebylo tam nic.
Žádný stůl. Žádné židle. Žádné stopy.
„Huldufólk existují.“
Moje islandská kamarádka, novinářka Anna Kristín Magnúsdóttir, o tom nikdy nepochybovala. Celý život tvrdila s naprosto vážnou tváří, že Huldufólk existují.
Ne jako pohádkové bytosti, ale jako součást světa, který člověk nedokáže vždy vysvětlit.
Podle ní nebyly příběhy o skrytém lidu pouze ságy, báje nebo lidové pověsti. Byly součástí islandské zkušenosti. A Anna rozhodně nebyla jediná.
Co si myslí samotní Islanďané?
Průzkum Islandské univerzity z roku 2007 ukázal, že pouze přibližně 13–14 % Islanďanů považovalo existenci Huldufólk za zcela nemožnou. Naopak více než polovina respondentů jejich existenci přímo nevyloučila – někteří ji považovali za možnou, jiní za pravděpodobnou a menší část byla přesvědčena, že Huldufólk skutečně existují.
Neznamená to, že většina Islanďanů tvrdí, že Huldufólk viděla.
Spíš že nechávají otevřené dveře možnosti, že svět kolem nás nemusí být tak jednoduchý, jak se zdá.
Elfové na Islandu: Co na to říká věda?
Jedním z největších odborníků na islandský folklor je profesor Terry Gunnell z Islandské univerzity. Fenoménu Huldufólk se věnuje více než třicet let a podílel se i na několika rozsáhlých průzkumech lidové víry na Islandu.
Podle Gunnella je chyba ptát se Islanďanů jednoduše, zda na Huldufólk věří.
Jak sám říká:
„Jen málokterý Islanďan vám okamžitě řekne, že na Huldufólk věří. Stejně málo lidí ale jejich existenci jednoznačně popře.“
Pro mnoho Islanďanů totiž Huldufólk neboli elfové na Islandu, nepředstavují náboženskou víru, ale součást kulturní identity a vztahu ke krajině. V tradičních příbězích navíc nevypadají jako pohádkoví elfové. Jsou popisováni jako lidé – jen žijí skrytě v kamenech, lávových polích nebo kopcích a tvoří jakousi paralelní společnost vedle té naší.
Existují ale i lidé, kteří tvrdí, že Huldufólk nejen věří, ale že se s nimi setkali.
Jednou z nejznámějších byla Erla Stefánsdóttir (1935–2015), bývalá učitelka hudby a známá islandská vizionářka. Desítky let tvrdila, že dokáže vnímat obydlí Huldufólk a dalších skrytých bytostí. Vytvářela mapy jejich údajných sídel, vedla prohlídky v Hafnarfjörðuru a její práce vzbudila pozornost nejen turistů, ale i médií a dokumentaristů po celém světě. Přestože její tvrzení nebyla vědecky potvrzena, stala se jednou z nejznámějších osobností spojených s moderní islandskou tradicí Huldufólk.
Nejzajímavější jsou však výsledky nejnovějšího průzkumu Islandské univerzity z roku 2023. /Průzkum je přímo k nahlédnutí zde
Výzkumníci se neptali pouze na to, zda lidé považují existenci Huldufólk za možnou.
Položili i přímou otázku:
„Viděli jste někdy álfar nebo Huldufólk?“
Přibližně 5,9 % respondentů odpovědělo:
„Ano, myslím, že ano.“
Jinými slovy – zhruba jeden Islanďan z dvaceti se domnívá, že měl osobní zkušenost se skrytým lidem.
To samozřejmě není důkaz existence Huldufólk.
Ukazuje to ale něco možná ještě zajímavějšího.
Že příběhy o skrytém lidu nejsou na Islandu jen dávnými legendami ze sbírek lidových pověstí. Pro část Islanďanů jsou stále součástí jejich vlastních životních zkušeností – a právě proto zůstávají živou součástí islandské kultury i ve 21. století.
Proč právě Island?
Možná nejde o otázku, zda Huldufólk existují.
Možná je zajímavější otázka, proč právě na Islandu podobné příběhy přežívají dodnes.
Je to země, kde příroda stále určuje pravidla.
Kde sopky, ledovce, mlhy i dlouhé zimní noci člověku neustále připomínají, že všechno nelze ovládnout ani vysvětlit.
Po staletí zde lidé žili v těsném kontaktu s krajinou, která byla mnohem silnější než oni sami. A možná právě odtud se zrodily příběhy o světě, který existuje vedle toho našeho.
Mýtus, nebo něco víc?
Moderní věda nabízí řadu možných vysvětlení podobných zážitků. Lidské vnímání není neomylné. Mozek dokáže vytvářet souvislosti tam, kde žádné nejsou.
Světlo, perspektiva nebo očekávání mohou změnit to, co vidíme.
To ale nic nemění na tom, že lidé podobné zkušenosti vyprávějí, a že je vyprávějí s naprostou vážností. Možná není cílem rozhodnout, kdo má pravdu. Možná je zajímavější připustit, že i ve 21. století existují místa, kde člověk občas narazí na něco, co neumí jednoduše vysvětlit.
Závěr: Tohle je prostě Island
Když se dnes ohlédnu za tou nocí na silnici mezi Laugarvatnem a Geysirem, stále nevím, co jsme tehdy viděli. Nevím to já. Neví to ani čtyři lidé, kteří seděli se mnou v autě. Možná existuje zcela racionální vysvětlení. Možná ne.
Jedna věta mi ale zůstala v hlavě dodnes.
Paní Jona tehdy jen pokrčila rameny a řekla:
„Tohle je prostě Island.“
A možná právě tato věta vystihuje Island lépe než všechny ságy, legendy i vědecká vysvětlení dohromady.
O autorovi
Island mě fascinuje už řadu let. Během mnoha cest jsem na ostrově najel desítky tisíc kilometrů, zažil bouře, které změnily plány během několika minut, i dny, kdy správné rozhodnutí o trase znamenalo vidět místa, která většina návštěvníků mine. Zkušenosti z těchto cest jsem zachytil také v dokumentárním filmu Ostrov na severu.
Na tomto webu sdílím praktické rady, aktuální informace a zkušenosti z terénu, které pomáhají ostatním cestovat po Islandu bezpečněji a s větším porozuměním místní krajině.
Komentáře